“Proč stát nemá 100 miliónů na záchranu dětského života, ale má 178 miliónů na reklamní kampaň Ryba domácí?” Jednoduchá otázka, která velmi dobře poukazuje na nemorálnost státu a daní. Přesto je existence obojího zuřivě obhajovaná drtivou většinou lidí, pro které je morálka zásadní téma.

Proč je debata se státisty tak obtížná? Nejspíš proto, že oni sami se za ně nepovažují. Nejsou to kdovíjací zastánci státních řešení, často sami jednotlivé státní výplody kritizují. Jedná se ale spíš o takové nekoncepční lamentování končící návrhy:

a) musíme zvolit ty správné politiky
b) je třeba do resortu nalít víc peněz
c) kombinace obojího

Systém jako takový se neodváží zpochybnit, i přes osobní zkušenost s jeho neefektivitou, plýtváním, anti-klientským přístupem a mizernými službami. Představa, že by státní řešení nahradilo volnotržní, je děsí, protože považte, ty RIZIKA!

1989 – Kdo by prodával potraviny, kdyby to nezařizoval stát? (Zákazník v poloprázdném obchodě: WTF??)

2010 – Kdo by rozesílal balíky, kdyby nebylo České Pošty? (Zásilkovna: Hold my beer!)

2023 – Kdo by zachránil nemocného Martínka, kdyby nebylo státní zdravotní daně, ehm, “pojištění”? (Stát: Eeee..)

V jádru se tedy jedná o klasické upřednostnění bezpečí před svobodou, což je legitimní postoj, který sice nesdílím, ale chápu. Zvláštní je, že státista nezmění názor ani když se bezpečí nekoná. Se státem dost na levačku, ale bez něj, to by byl teprve mayhem!

Jak se říká: na hrubý pytel, hrubá záplata. Kdo nepožaduje vyšší standard, ten ho stěží dostane. A tak předposraně setrváváme ve zkostnatělém systému, který bobtná, polyká čím dál víc zdrojů, omezuje čím dál víc svobod a produkuje stále ty samé podprůměrné sluzby.