Analogie

S vypuknutím války na Ukrajině se na sociálních sítích roztrhl pytel s různými analogiemi. V českém prostředí to je vcelku pochopitelné, současná situace úplně láká k přirovnávání k historickým křivdám, které náš národ musel spolknout. Tyto paralely však bohužel často kulhají – v lepším případě – na jednu nohu. Zjednodušením pomocí analogií si k pochopení reality moc nepomůžeme. Naopak, v geopolitice je nesmírně důležitý kontext, a ten nám v případě analogií vypadává. Tím se pak ocitáme na velmi tenkém ledu, kdy lze stejně ostře odsoudit jakoukoliv minulou či současnou vojenskou intervenci západu; a že jich nebylo málo. Doporučoval bych tedy nenahrávat na smeč proruským agitátorům a popisovat realitu v co možná nejširším kontextu.

Zabrání Ukrajiny

Velmi často jsem se setkal s názorem, že cílem ruské invaze je zabrání Ukrajiny, ve smyslu připojení k Ruské federaci. Takový krok ale nedává z geopolitického pohledu vůbec žádný smysl, Rusko by svou bezpečnostní otázku naopak výrazně zhoršilo a fakticky docílilo toho, čeho se snažilo vyvarovat – sousedství se státy NATO. Nehledě na ekonomickou stránku takového kroku – ruský, už takhle zmrzačený rozpočet, by vyfasoval dalších cca 40 miliónů silně nespokojených občanů, o které by se musel starat a od kterých by mohl každou chvíli čekat ránu do zátylku. To by navíc přineslo nutnost deponování vojenských jednotek na rozsáhlé území Ukrajiny a tím oslabení akceschopnosti ruské armády. Samozřejmě, že Putinovi a jemu blízkým do hlavy nevidíme, ale mnohem reálnější motiv je ponechání samostatné Ukrajiny s dosazením loajální proruské vlády; tak, jak to vidíme v případě Běloruska (nebo třeba KLDR ve vztahu k Číně). Tím by se z Ukrajiny stal Putinův vysněný nárazník a už by se nemusel obávat divokých ozbrojených hord z Evropy toužících ovládnout matičku Rus. Osud Donbasu a Krymu se bude odvíjet od stavu na bojišti v době finálního vyjednávání.

Odstranĕní Putina

Kým a kdo ho nahradí? Kde bereme jistotu, že ruské směřování je výsledkem rozmarů pouze jednoho člověka, a že po jeho odstranění v zemi rozkvete svoboda a demokracie? Nebo že na jeho místo neusedne ještě větší střelec? V této souvislosti doporučuji sérii rozhovorů Petry Procházkové z Deníku N s ruskými intelektuály, především s Dmitrijem Jevstafjevem. Je to velmi poučné (a velmi mrazivé). Skutečný stav ruského veřejného mínění se dnes dozvíme jen stěží, dá se však předpokládat, že v informačně okleštěném prostředí nemusí jeho popularita nijak vyznamně klesat. A i kdyby skutečně klesla, stále to pro něj nemusí znamenat výraznější ohrožení. Diktátoři se u moci často drží i přes silný a dlouhodobý odpor veřejnosti. Opět, Lukašenko je toho dobrým příkladem.

Putin zešílel

Chápu, že nás současné události můžou vést k takovému závěru, máme v tom všichni spoustu emocí a tak hledáme univerzální vysvětlení. V pochopení současného dění ale s něčím takovým daleko nedojdeme. Naopak bych řekl, že z ruského mocenského pohledu praktikuje umění možného. Určitou výhodou Ukrajiny a západu je, že se Putin podle všeho výrazně izoloval a obklopil pouze úzkým týmem přikyvovačů, čímž dostal velmi pokřivený obraz o stavu vlastní armády. Moc rád bych teď chtěl být muška na okně během reportů zodpovědných lidí vrchnímu veliteli. Jenom doufejme, že se frustrace z mizerného stavu armády nepřetaví v odhodlání použít nukleární zbraně.

A ještě krátký postřeh k té velkolepé show v Moskvě: zajimavé na ní bylo, že Putin zdůraznil nutnost přinášet oběti. Snad to není vyšlapávání cestičky k částečné nebo úplné mobilizaci.