Když už jsme se všichni takhle sjednotili, dezinformátory nechali za potlesku vypnout a držíme jednu výkladovou linii, bylo by dobré se pokud možno objektivně podívat, jestli ten náš příběh nemá nějaké trhliny. Abychom brzy nezjistili, že jsme se ocitli ve stejné situaci, jako propagandou masírované Rusko.

To, co Putin v posledních dnech rozpoutal, je naprosté peklo a měl by za to stanout před mezinárodním soudem. Je dobré ale nezapomenout, co tomuto konfliktu předcházelo, minimálně abychom dokázali rozklíčovat motivace aktérů. Putin není šílený, alespoň ne ve smyslu nevyzpytatelného blázna, on pouze šílenými prostředky dosahuje svých dlouhodobě proklamovaných požadavků (poté, co seznal, že přes diplomacii cesta nevede). V tomto je naopak poměrně konzistentní a pro analytiky tedy dobře čitelný. To jen my to chceme mít rychle hotové a proto vymýšlíme černobílý příběh boje dobra se zlem. Tak to ale v historii téměř nikdy nebylo a není tomu ani teď.

Všichni, kdo sledovali a analyzovali vývoj rusko-ukrajinských vztahů po Euromajdanu a anexi Krymu, musí přiznat, že situace v tomto regionu byla všechno možné, jenom ne černobílá. To, co se na východě Ukrajiny dělo, by se dalo bez okolků nazvat občanskou válkou. Ukrajinský nacismus bohužel není Putinem vybájená záminka, ale poměrně reálná a bolestivá součást Ukrajiny posledních let. Pro Rusko je to – kromě příklonu k západu – jedna z věcí, kterou chápali jako vlastní ohrožení. Můžeme nad tím kroutit hlavou, ale zkuste si vzpomenout například na to, jak citlivé téma pro česko-německé vztahy byly Sudety.

Putin svůj postoj a požadavky za poslední roky mnohokrát zopakoval, přesto k nim nebylo dlouhodobě přihlíženo, což považuji za klíčovou chybu. Jaderné zbraně nejdou odexistovat, proto je dobré na ně brát v mezinárodních vztazích ohled. Z pohledu svobodného rozhodování národů je to nespravedlivé, ale taková geopolitika už prostě je: z etického a morálního pohledu nespravedlivá, platí v ní právo silnějšího, dvojí metr je naprostý standard, a hlavní protagonisté k ní většinou přistupují jako ke hře s nulovým součtem (rozuměj: když to neuzmu já, zabere to protivník).

Pokud budu strkat ruce před čumák psovi, který na mě viditelně vrčí, a budu to doprovázet argumentem “přece si nebudu nechávat diktovat, kde můžu mít ruce”, pak nejspíš skončím ošklivě pokousaný. Bohužel přesně takhle to dopadlo v případě Ukrajiny. Západ a konkrétně USA jí několik let poňoukali k dráždění Ruska: přísliby členství v NATO, vyzbrojování a cvičení armády, vměšování se do vnitřních záležitostí, atd. Rusko dalo několikrát výslovně najevo, že to chápe jako existenční ohrožení. Ať už si o tom myslíme cokoliv (hypotetický útok západu na Rusko byla dost bláznivá představa), Putin to prostě takhle vnímal a západ to dlouhodobě (nejspíš i záměrně) ignoroval. Tohle je ale v geopolitice dost nemoudré chování, zvlášť pokud proti vám stojí někdo s jaderným arzenálem schopným zničit půlku světa. V takovém případě by stálo za to vzít výhrady protistrany v potaz.

Pro USA však takové chování nepředstavovalo téměř žádné riziko, ani geografické, ani vojenské. Ke státu mimo NATO ho nepojí žádný závazek a nejednalo by se tedy o přímou vojenskou konfrontaci s Ruskem, což mimochodem Washington několikrát zopakoval. Evropa už dávno není pro USA strategickou prioritou (tou se stala raketově rostoucí Čína) a tudíž by ani nedávalo smysl nasměrovat prostředky do války ve východní Evropě. Jediný negativní efekt to pro ně bude mít v utužení vztahů mezi Ruskem a Čínou, která nerostné zdroje potřebuje pro další růst. Putin je přímo zodpovědný za napadení suverénního státu, o tom není pochyb. Podle mého názoru však nese lví podíl na vyprovokování Ruska k takovému kroku chybná politika západu a USA. Jak moc byla záměrná, na to ať si udělá názor každý sám.

Teď už jsme v bodě, kdy se Rusko chová jako agresor, který si to “své” snaží vydupat brutální silou. Je to kruté, odsouzeníhodné a obávám se, že i bez šance na dobrý konec pro všechny zúčastněné. Držím Ukrajině palce, aby se Rusku ubránila, zároveň si však uvědomuji, co by to v důsledku znamenalo. Rusko se stěží stáhne bez dosažení svých cílů, na to už zašli moc daleko. A pokud se Putin ocitne zatlačený v koutě, pak si dovedu představit, čeho všeho bude schopný. Každá zpráva o opuštěném nebo porouchaném ruském tanku mi dělá radost. Už trochu méně fotka zničeného tanku, protože si v něm představuji těch několik záklaďáků, kteří často ani nevěděli, kde se ocitli a byli v podstatě posláni na smrt. Válka je hrozná bez ohledu na to, z jakého úhlu se na ní díváme; nepřináší nic než utrpení. Jediné, co mi v tuto chvíli dává smysl, je jakákoliv účast na humanitární pomoci. Obrovská vlna solidarity, která se během mžiku zvedla v celé Evropě, mě naplňuje alespoň malou nadějí, že by se věci nemusely posr*t až tak moc.