Nedávno jsem poslouchal rozhovor s Martinem Mejstříkem, jedním z hlavních organizátorů studentského hnutí během Sametové revoluce a později komunálním politikem a senátorem. Celý rozhovor se nese v duchu zklamání a deziluze ze stavu současné politiky, ve které “jde všem jen o vlastní prospěch a na lidi a blaho země z vysoka kašlou”. Zarazilo mě, že i člověk, který se politice aktivně věnoval téměř čtvrt století, si pořád udržuje iluzi o schopnostech politiků generovat nebo dokonce zvyšovat veřejné blaho.

Řekněme, že budu – čistě pro potřeby argumentu – ignorovat realitu a předpokládat existenci politiků, kteří o veřejné blaho skutečně usilují. Co přesně by měli dělat? Jak takové veřejné blaho vůbec definovat? Je to něco jako agregovaný zájem všech lidí v dané společnosti? A jak zjistím, komu na čem záleží, a jak moc? Dokážu poměrně přesně definovat svůj zájem, o něco hůř zájem mých blízkých, ale téměř vůbec zájem všech ostatních. Jsem si jistý, že takhle nějak to máme všichni, ale od politiků jaksi předpokládáme schopnost znát a optimalizovat zájmy nás všech.

Problém je, že politikům takovéto pohádkové schopnosti vůbec přisuzujeme. Nemůže to pak skončit jinak než zklamáním, když se naše představy nenaplňují (viz aktuální hořké rozčarování mnoha voličů demobloku). Práce politika je z velké části donucení ostatních podílet se na centrálně naplánovaných cílech, ať je to přístup k pandemii, změně klimatu, struktuře investic, nebo třeba k otázce bydlení. Takové cíle někomu budou vyhovovat (= zvýší jejich blaho), a jiným zase ne (= sníží jejich blaho). Podřídit se jim však musíme všichni bez rozdílu. Většinou s implicitním odůvodněním, že politik ví tak nějak lépe než my sami, co je v našem zájmu. Osobně je mi už z principu podezřelý kdokoliv, kdo se touto schopností prezentuje.

Naopak existuje něco, co dokáže uspokojovat zájmy nás všech velmi efektivně a všichni to denně využíváme. Je to volný trh, na kterém – skrze dobrovolné směny – zvyšujeme vlastní blaho, a tedy i blaho společnosti. Nelíbí se mi něco? Pak si to nepořídím / nevyužiju / nepodpořím / nebudu se toho účastnit. Mám o něco zájem? Zhmotním ho svou volbou. Pokud se takhle zařídíme všichni, vznikne veřejné blaho tak nějak mimochodem, bez jakéhokoliv přičinění politiků. Naproti tomu stát, který si vyhrazuje právo spravovat čím dál více okruhů našeho života, je v přímém rozporu se svobodou, omezuje zmíněné volnotržní principy a nezřídka se odvažuje sáhnout i k totalitním praktikám (jak můžeme sledovat například na aktuálním dění v Kanadě, “vyspělé západní demokracii”). Očekávat od politiků zájem o veřejné blaho je tragické nepochopení reality.