TY JAKO NEJDEŠ K VOLBÁM?!!

Tento post je v podstatě takový dodatek k předchozímu článku “Volit je správné, áno”, a slibuji, že bude kratší. Rozhodl jsem se k jeho sepsání poté, co jsem po zveřejnění článku absolvoval několik offline diskusí s lidmi, kteří se mi moje myšlenky snažili vyvrátit, nebo poukazovali na chybnou logiku mých úvah. Zajímavé je, že těchto lidí bylo o dost víc, než kolik jich na článek reagovalo veřejně. Jakoby s kritikou demokracie a voleb opravdu nechtěl být veřejně nikdo ani spojován. A nebo žiju v bublině lidí, která preferuje osobní diskusi před tou onlineovou. Kdyby to byla pravda, bylo by to fajn.

Před závorku vytýkám, že se nikoho nesnažím od voleb odrazovat, což jsem mimochodem i v onom článku jasně zmínil. Pouze prezentuji svůj osobní názor, se kterým se pár lidí ztotožní, ale většina ho nejspíš odmítne. S tím jsem ale naprosto v pohodě; nakonec každý by se měl rozhodovat podle svého vlastního uvážení. Jedinou ambicí zmíněného textu bylo přimět čtenáře k přemýšlení o demokracii a volbách z úplně jiného úhlu, než na který jsme zvyklí. Nakolik se to povedlo může posoudit pouze čtenář sám.

Teď tedy k nejčastějším reakcím na můj článek: přesvědčení demokraté argumentovali ve stylu “kdyby k tomu takto přistupoval každý, tak by…” (následky se různily). Ti, kteří nad stavem politiky už dávno zlomili hůl, ale přesto dávají volbám jakous takous váhu, argumentovali nutností volby menšího zla. Poměrně velká skupina zastávala princip “cokoliv, jen ne Babiš”, což by se z jejich pohledu vlastně také dalo označit jako volba menšího zla. A nakonec jsem se dozvěděl, že “když nebudeš volit, tak si pak nestěžuj”. Všechny čtyři argumenty tedy rozeberu.

  1. Kdyby k tomu takto přistupoval každý, tak by…
    Já ale nejsem “každý”. Mám k dispozici jeden hlas a z toho jsem při psaní vycházel. Jakákoliv jiná optika by byla sebeklamem. Můj jeden hlas nemá z pohledu celostátních voleb prakticky žádnou váhu: pokud někoho zvolím, nebo si z volebních lístků udělám malířskou čepici, nebude to mít na výsledek voleb žádný vliv. To je fakt, který nelze žádnou vzletnou frází odfaktovat. Než to obratem odsoudíte, zkuste se podívat na výsledky jakýchkoliv předchozích voleb a najít ty, které byly rozhodnuty o jeden hlas. Až je najdete, odvolám toto tvrzení. Jiná situace by nastala, pokud by můj apel dokázal ovlivnit vyšší desetitisíce (ideálně statisíce) voličů, pak by tato logika neplatila. V takové situaci se ale nenacházím a nemá tedy smysl se s ní v mých úvahách vypořádávat. Dokonce i v případě, že by se tato podmínka zázračně splnila, neznamená to automaticky úspěch. Můžu poukázat na konkrétní příklad: spoustu vlivných umělců a institucí už několik let vytváří různé anti-komunistické kampaně, jejichž dosah je o několik řádů vyšší než ten můj. Přesto je současná dosluhující vláda – poprvé od sametové revoluce – na komunistech přímo závislá. Mechanika povolebních vyjednávání má zkrátka svá pravidla, částečně nezávislá na volebních preferencích.

  2. Volba menšího zla.
    Přestože se s tímto principem neztotožňuji, tak mu do jisté míry rozumím. Pokud bych ve volbách viděl smysl, nejspíš bych se jím i řídil. Podle jaké metriky bych ale měl to menší zlo určit? Jak mám porovnat zvýšení/snížení daní, přijetí/nepřijetí Eura, povolení/zákaz sňatků homosexuálů, přijetí/nepřijetí Green Deal omezení a tunu dalších opatření, které jednotlivé strany prosazují? Co z toho obsahuje vyšší faktor zla? Dost nápadně to připomíná Sophiinu volbu. Navíc když teď sleduji poslední fáze předvolebních kampaní, tak mám pocit, že menší zlo je dávno vyhynulý druh. Osobně chápu politiku jako zbytečný a škodlivý mezičlánek mezi mnou a službou, kterou poptávám. Kdyby nás pozorovala nějaká mimozemská rasa, tak by si určitě lámala hlavu nad tím, proč si ve společnosti vydržujeme ty divné a neproduktivní lidi v oblecích, když to jde bez nich mnohem snáz. Tak, jako například Uber obešel státní (a politcké) monstrum ke spokojenosti zákazníků, tak si představuji kroky k moderní svobodné společnosti. Naopak kroky směřující přes politické struktury považuji za cestu do minulosti, stagnace, lží, plýtvání a korupce. Z toho vyplývá, že prohraju, ať se voleb zúčastním nebo ne. Těch cca dvacet minut svého života tedy nejspíš věnuji něčemu, co mi dává větší smysl.

  3. Cokoliv, jen ne Babiš.
    Popravdě, nic mi není vzdálenější, než tento styl uvažování. Ne, že bych Babiše považoval za nějaké terno (naopak jím dost opovrhuji), ale těch, kterých bych se u moci obával víc než Babiše, není na kandidátkách úplně málo. Když už nic, tak je Babišova motivace – osobní prospěch – alespoň odproštěná od ideologie a má tudíž menší potenciál ukrajovat zbývající svobody nás všech. To se nedá říct o spoustě jiných politických uskupeních. Takže co s tím? Nejspíš asi všichni tušíme, že tam je nějaký háček: oním “cokoliv” není myšleno cokoliv, ale většinou nějaká konkrétní strana. Ten, kdo přichází s tímto argumentem, má tedy jasnou představu, koho bych měl volit. Díky, rozhodnu se sám.

  4. Když nebudeš volit, tak si pak nestěžuj.
    Tahle námitka je nablblá už ze své podstaty, jako kdyby byla nějaká výhra moci si stěžovat na politiku. Mimo to mám pocit, že na politiku nadává kdekdo, včetně voličů současných vládních stran. Takže to vypadá, že ani účast v táboře výherců nepřináší klid na duši. Jestli jsou volby povolenkou k nadávání na poměry, tak si tenhle elitní klub nechám s radostí ujít.

To je tedy v kostce moje reakce na většinu námitek, které jsem po zveřejnění článku vyslechl. Až nám někdy v budoucnu naplno dojde, že volení centrálních vládců není cesta ke svobodě a prosperitě, pak teprve se budeme jako společnost posouvat dopředu namísto přešlapování na místě. Do té doby nezbývá než si udržet zdravý rozum při sledování soubojů mezi zmrzlinářema, nanukářema a dalšíma exotama.