Doba, kdy k populismu, jakožto funkční a velmi efektivní volební strategii, sáhnou i ty strany, které ho doposud kritizovaly. Babišova knížka je takový malý předvoj, příslib slibů budoucích. I tentokrát to bude velká podívaná, a jak řekl jeden rozhlasový komentátor: můžeme se těšit na celý festival populistických slibů, napříč celým politickým spektrem.

Volební folklór je nám všem z minulosti už dobře známý: jeden objíždí města s gulášem, druhý s harmonikou, třetí s podlézavým výrazem rozdává koblihy, čtvrtý zase jablka, média ovládnou volební spoty jak vystřižené z Monty Pythona a člověk si v tu chvíli říká: co je tohle za bizarní představení? Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. Hrstka dospělých lidí se před našima očima začne chovat uboze a nedůstojně, a to jen proto, abychom jim na konci jejich “tour” svěřili mandát řídit naše životy po následující čtyři roky. Všichni to vidíme a velmi často to pohrdavým tónem i odsuzujeme, ale jakmile někdo začne zpochybňovat celý systém, který tyto pravidelné výjevy produkuje, tak je považován za blázna, snílka, člověka odtrženého od reality, nebo dokonce stoupence totalitních a autoritářských režimů. Mluvím z vlastní zkušenosti.

V hodně případech jsem byl po kritice demokracie takto označován; a to i lidmi, jenž nad přemýšlením o politických systémech a společenských uspořádáních strávili nepatrný zlomek času. Troufnu si odhadnout, že i většina z vás bude mojí kritiku považovat za zavrženíhodnou ještě předtím, než se vůbec seznámí s tím, co zastávám. Jako kdyby byla demokracie tak posvátná, že se o ní nesmí ani kriticky přemýšlet. Už od dětství se učíme binárnímu vidění světa: existuje demokracie a pak všechny ty špatné systémy. Zpětně si vybavuji, že jsem sám musel překonat určitý mentální blok, než jsem byl schopný o demokracii přemýšlet objektivně; jakákoliv kritika ve mě vyvolávala silné negativní emoce. Přetržení těchto emočních vazeb považuji za jeden z nejobtížnějších momentů mého studia a zároveň za klíčový důvod nedorozumění v mnoha diskuzích o alternativních systémech uspořádání společnosti. Hned za skutečností, že si do termínu demokracie každý projektuje spíš své hodnoty a přání, než že by pracoval s reálným popisem systému. Nedělám si iluze, že bych tímto článkem dokázal rozbít paradigma, které si všichni stavíme už od mládí, ale pokusím se alespoň některé z vás přimět ke nezaujatému pohledu na systém, ve kterém žijeme. Ti ostatní mě nejspíš proklejí do pátého pokolení už jen za to, že jsem si dovolil znevážit modlu.

Jak tedy vypadá demokracie na papíře? Podle klasické liberální teorie Johna Stuarta Milla občané určují veřejnou agendu a poté delegují úkoly na jimi volené zastupitele. V našem současném systému máme jednou za čtyři roky možnost zvolit si zástupce “z vlastních řad”, které si budeme platit, aby nám na oplátku spravovali čím dál větší část našich životů, jinými slovy vládli. Dostanou k tomu k dispozici různé nástroje, kterými budou svojí politiku prosazovat a od nás se následně očekává, že se budeme jejich pokyny (zákony) řídit, a to i v případě, že jsme tyto konkrétní vládce nevolili a s jejich vizí vedení společnosti nesouhlasíme. Svůj nesouhlas máme možnost vyjádřit znovu za čtyři roky v následujících volbách, odstavit tak současné vládce od moci a prosadit vlastní ideje. V principu se tedy jedná o diktát většiny, která skrze své zástupce vnutí své myšlenky a představy ostatním. Aby nedošlo ke zneužití moci ve státě, je tato rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní, a všechny tři složky jsou svěřeny do různých rukou. Dále musí být státní moc podřízena právu a každý občan by měl mít zaručenou rovnost před zákonem. Toť velmi stručně k teorii.

V praxi se demokracie mnohem více blíží popisu, se kterým před téměř sto lety přišel Josef Alois Schumpeter, tedy že kandidáti soutěží na trhu politických stran a osobností, veřejnou agendu a její řešení určují především politici a volič na ně má po volbách jen velmi omezený vliv. Realita dnešních dní pak obnažuje zoufalou nekompetentnost a morální bídu volených politiků (u některých poslaneckých es i absenci vyjadřovacích schopností). Jedná se o přímý důsledek faktu, že nejsnažší cesta k úspěchu ve volbách vede z celkem prostých důvodů přes populismus a ekonomickou sílu, než přes odbornost a morální vyzrálost. O vítězi voleb rozhoduje především vhodně postavená a dostatečně masivní kampaň využívající zkratkovitý a emotivní obsah, jenž osloví potřebnou většinu. Tu většinu, kterou jsem už mnoha lidmi slyšel označovat jako ovce a hlupáky. Přesto ti samí lidé ze všech sil brání společenský systém, ve kterém o jejich životě rozhoduje právě většina. Velmi promyšlené. V reálné politice je ona “většina” ještě hodně nadnesené slovo, například v současné vládě máme kromě hnutí ANO ještě dvě strany, které se pohybovali kolem 7% (cca 380 000 hlasů z celkových 8,4 miliónů registrovaných voličů), ale přesto mají obě reálný dopad na řízení státu.

Politici jsou mimo jiné motivováni neustále rozšiřovat veřejnou agendu o další okruhy lidského jednání, čímž – kromě bující a nepřehledné legislativy – centralizují svou moc a zároveň tím lidem (aniž by si to tito uvědomovali) krok po kroku ukrajují jednotlivé svobody. Toto není výsada ČR, ale děje se to prakticky ve všech současných demokraciích. Dělba moci, nadřazenost práva a rovnost před zákonem vypadají pěkně opravdu jen v teoretické rovině; praxe dlouhodobě dokazuje, že se jedná jen o další zbožné přání zastánců systému. I když je to demokracii často přisuzováno, nijak nezajišťuje individuální svobody ani ochranu lidských práv. Tyto tři pojmy spolu můžou za určitých podmínek koexistovat, ale v žádném případě se nejedná o integrální součásti systému, jak si mnozí myslí. Demokracie bude zkrátka naplněna těmi hodnotami, na kterých se většina společnosti shodne, ať to bude cokoliv. Dokonce může přinést – a v historii demokracií nejednou přinesla – zrůdné politické praktiky potlačující jak svobody, tak i lidská práva, pokud si to lidé skrz své zástupce odhlasují.

Rád bych se vás po tomto popisu reality zeptal na jednoduchou a přímočarou otázku: Jaký cíl svou účastí ve volbách sledujete? Chtěl bych, abyste nad touto otázkou alespoň chvíli do hloubky přemýšleli a pokusili se najít vaše skutečné očekávání. A zkuste pro tuto chvíli odhlédnout od frází, které nám byly autoritami vštěpovány od mládí, jako například že se jedná o naší občanskou povinnost, nejdůležitější demokratickou výsadu, a podobné vznešeně znějící floskule. Pokuste se najít ten váš konkrétní motiv. Každé lidské jednání má nějaký cíl a nemusí to být nutně bod na nějaké ose (např. našetřit na vlastní byt, vybudovat firmu, atd.), ale může se jednat i o dosažení nebo udržení se v nějakém stavu (být šťastný, být společensky přijímaný, atd.). Tyto cíle existují dokonce i u jednání, která běží na podvědomé úrovni a často nám dost dlouho trvá, než si takové cíle zvědomíme, pokud někdy vůbec. U vědomého aktu volby státních zastupitelů by vám zjištění skutečného cíle nemělo zabrat tolik času. Pokud jste cíl vašeho jednání našli, mělo by následovat posouzení strategie. Jinými slovy: realistické zhodnocení, zda zvolené jednání – v našem případě účast ve volbách – povede k dosažení cíle. A tady možná u některých přijde na řadu to zmíněné snílkovství a odtržení od reality.

Jestli si přejete jen vyměnit současné politiky za nějaké lepší (s tímto motivem se ve své sociální bublině setkávám nejčastěji), tak vám můžu maximálně popřát hodně štěstí. Třeba se vám to splní a váš favorit se opravdu dostane k moci. Až se tak stane, vy budete slavit, ale dalších několik miliónů lidí se ocitne ve vaší současné pozici. Bude jim násilím vnucená politika, se kterou nesouhlasí, ale musí se jí podřídit. Volby jsou zkrátka hra, která proti sobě staví lidi, jenž by ve společnosti bez centralizované vlády dokázali žít vedle sebe bez konfliktů. Prostě by si dobrovolně zvolili takové řešení svých záležitostí, které by jim vyhovovalo, a nemuseli by se přít o to jedno univerzální. Stejně tak, jako nechci, aby mi někdo vybíral barvu trička nebo značku auta, tak nechci, aby mi někdo jiný rozhodoval o tom, jak se pojistím proti zdravotním rizikům, jak se zaopatřím na stáří, jakým způsobem budu vzdělávat svoje děti, co si postavím na vlastním pozemku, za jaký sport a kulturu budu platit, za jakých podmínek si seženu nebo budu nabízet práci, jaké látky budu moci užívat a podobně. Platí to samozřejmě i obráceně, ani já se necítím v právu rozhodovat o životě cizích lidí. I z toho důvodu je pro mě morálně velmi těžko obhajitelná účast ve volbách; v mých očích legitimizuje princip, se kterým bytostně nesouhlasím.

Přejete-li si udržet současné vládce u moci, pak platí to samé; jedná se v podstatě o dvě strany téže mince.

Pokud je však jeden z vašich cílů zachování nebo zvýšení svobody (jak osobní, tak ekonomické), pak vás musím zklamat. Žádná ze stran, které se ve volbách ucházejí o vaše hlasy, vám toto přání nesplní. Snažit se provolit ke svobodě je – z výše popsaných principů – slepá cesta. I v případě, že bych se s touto teorií šeredně mýlil, tak reálně není z čeho vybírat. O tom, jak moc je svoboda ve společnosti poptávaná, vypovídá nejlépe nabídka politických stran. Seriózně se tématem zmenšování státní agendy na úkor volného trhu zabývá pouze strana Svobodní, která se pro svůj nízký volební potenciál musela spojit do koalice s Trikolórou a Živnostníky, čímž se sama do jisté míry střelila do nohy. Nehledě na fakt, že i krásně znějící program okrajové strany se po koaličním vyjednávání dost často změní v pokřivené torzo a volič se nestačí divit, co to vlastně zvolil.

Jenom pro vysvětlení – nikoho nenabádám k neúčasti u voleb, pouze předkládám svůj osobní pohled na věc. Odvolit se dá mnoha způsoby a pokud průběžně nesledujete politiku a zároveň chcete volbu provést zodpovědně, pak vás čeka investice enormního množství úsilí a času s přínosem blízkým nule. Pokud politiku sledujete (a teď nemám na mysli ten bulvární způsob “kdo-kde-co-za-kolik-s kým-komu”, se kterým se setkávám nejčastěji), jestli se orientujete na politickém spektru ve všech osách, máte dlouhodobý přehled o zástupcích a jejich důvěryhodnosti, a zároveň dokážete domýšlet jednotlivé politické a ekonomické kroky do jejich důsledků – bude vás stát zodpovědná volba minimum úsilí a možná vám pak dává účast ve volbách větší smysl. Přínos pro vás samotné však zůstává u nuly, alespoň pokud nejste influencer, který je schopný na svou stranu strhnout desetitisíce followerů. Já sám se o politiku zajímám ne z důvodu, že by mě bavila, ale protože je součástí balíku vědomostí, které potřebuji znát, abych se mohl zabývat tématy, které mě naplňují (libertariánství, decentralizace, bezstátní společnost, apod.). Přesto v sobě nedokážu najít smysluplný důvod k účasti ve volbách. Fakt je ten, že pro obě rozhodnutí (volit/nevolit) existuje spoustu platných argumentů a záleží tedy na subjektivním posouzení, které rozhodnutí vám dává větší smysl. Veřejný prostor bohužel tíhne k označování nevoličů negativními nálepkami a dehonestování; tak, jako to nedávno předvedl v rozhovoru Tomáš Klus. Jakkoliv věřím, že to myslel dobře, tak zní jeho prohlášení hloupě.

Existuje tedy vůbec společenské uspořádání, které by po svobodě nešlapalo a zároveň zajišťovalo všechny služby, na které jsme zvyklí? Jsem přesvědčený, že ano. Jedná se o systém bez centrální vlády, založený na volnotržních principech: voluntarismus, nebo také anarchokapitalismus. Jeden z nejvíce promyšlených a konzistentních konceptů, se kterými jsem se seznámil. Zároveň jeden z nejvíce kontroverzních a negativně přijímaných myšlenkových směrů. Zhruba tak, jako je demokracie většinově považována za dobro, tak je anarchokapitalismus považován – často bez předchozího promyšlení – za zlo. Slyšel jsem už mnohokrát namítnout: Pokud to je tak skvělý systém, proč už někde nefunguje? To je do značné míry argument, který popírá veškerý vývoj naší civilizace. Představte si například technologický pokrok v prostředí, kde by firmy vyráběly jen to, co už někde existuje. Nejspíš bysme dneska měli perfektně opracované pazourky. Pokud tedy připustíme, že svobodnější a spravedlivější způsoby uspořádání společnosti můžou existovat i v množině těch, které zatím nevidíme kolem sebe, otevírá se nám nekonečný prostor k přemýšlení. Je k tomu ovšem nutná určitá míra abstrakce a ochota bořit zažitá dogmata, a to není málo. Jste něčeho takového schopni? 😉