PARALÝZA STÁTEM

Při sledování veřejného dění ohledně současné koronavirové krize vnímám nejvýrazněji dvě roviny debaty. Ta první je zcela pochopitelné naštvání a frustrace lidí nad “prací” vlády. Ta druhá rovina se nese v implicitním předpokladu, že by jinak sestavená vláda jednala mnohem lépe. Je to sice čistá spekulace, ale poměrně široce přijímaná. Popravdě, laťka je v současné chvíli nastavená tak nízko, že by se jiná vláda opravdu nemusela moc snažit, aby jí překonala. Otázka je, jestli bychom se s tímto málem měli spokojit.

Pokusím se nastínit důvod, proč si myslím, že je ve finále vcelku jedno, jaké strany jsou zrovna ve vládě. A neříkám to proto, že by mi chyběla víra v dobrého člověka nebo něco podobného; říkám to této víře navzdory. Ono to totiž z principu ani jiné být nemůže. Politik (a to i ten, který to myslí upřímně) má ke svému konání naprosto jasně definovanou motivaci: být zvolen. Nic víc, nic míň. Bude-li zvolen, má přístup k moci a penězům, nebude-li zvolen, obojí ztrácí. Tady je klíčové uvědomit si, že k (znovu)zvolení pro něj není důležité úspěšně vyřešit problém, ale stačí vytvořit dojem jeho vyřešení, ať už je výsledek jakýkoliv. Proto všechny ty tiskové konference, kde se vláda prezentuje, jak maká od rána do noci.

Ve státní sféře tedy chybí ten základní komponent, který nás ostatní nutí k tomu, dodávat kvalitní služby a statky. Pokud mi v restauraci naservírují hnusné jídlo a číšník mě přesto bude přesvědčovat, že na tom makal celý tým kuchařů a že to je to nejlepší, co se v dané situaci dalo uvařit, stěží si tam půjdu dát jídlo znovu. Jednoduše mě jako zákazníka ztratí a ohrozí tím vlastní existenci. Nic takového státnímu úředníkovi (politikovi) nehrozí, nemá takzvaně “skin in the game“. Jediné, co musí pro zachování vlastního status quo udělat, je vytvoření obrazu čestného a snaživého člověka, kterému ze všeho nejvíc leží na srdci veřejné blaho.

Charakter státu naprosto přesně ilustrovala loňská událost, kdy někdo posprejoval část Karlova mostu. Státní instituce začali situaci řešit tak, že zahájily vleklý schvalovací proces, ve kterém se dohadovaly o tom, jak dlouho odstraňování potrvá, kdo a jak to provede a kolik desítek tisíc nás to všechny bude stát. A mezitím to jeden člověk s vapkou vyčistil během dvou hodin, protože už se na to nemohl koukat. Naprosté státní selhání, které je díky triviálnosti celého případu zjevné snad úplně všem. U složitějších případů, jako je virová pandemie, to možná není až tak zjevné, ale v principu dochází k tomu samému.

Současná Covid krize obnažuje naprostou nekompetentnost, neprofesionalitu a absenci zkušeností drtivé většiny politiků, kteří donedávna trávili svůj produktivní život vysedáváním a debatováním na stranických schůzích nebo ve sněmovně, úplně odtrženi od reálného života. Mnozí z nich, aniž by si to sami uvědomovali, svou neschopnost dokonce veřejně přiznávají. Jako například Hamáčkův loňský výrok: „..(roušky) neumím sbírat po desetitisících od několika desítek dodavatelů.“ Ano, my víme a snad vám to ani nemáme za zlé, tak prosím zkuste alespoň nezaclánět a nezakazovat to těm lidem a firmám, které to dovedou.

První Covidová vládní tiskovka měla vypadat zhruba takto: “Ocitli jsme se v situaci, která vyžaduje schopnosti a zkušenosti, které bohužel nemáme. Ustupujeme tedy do pozadí, abychom nenadělali víc škody než užitku, a zároveň vyzýváme ty nejzkušenější subjekty ze soukromého sektoru, aby se podíleli na řešení a strategickém řízení nastalé krize.” Místo toho jsme byli svědky zakazování distribuce a prodeje respirátorů, kontraproduktivnímu zastropování cen covid testů, zákazu prodeje v tu dobu nedostatkové dezinfekce a podobně. Následně jsme museli bezmocně přihlížet:

Jestli tohle není kolosální selhání státu, tak co už pak je? Člověk si až říká, jestli je vůbec možné zkazit tolik věcí za tak krátkou dobu. Evidentně to jde, pokud – jako politici – nemáte motivaci dělat věci správně. Přesto velké množství lidí stále věří v příchod těch správných a nezkažených politických leaderů a tuto naději v nich před každými volbami přiživuje (paradoxně často velmi tristně provedené) PR jednotlivých politických stran. Na to, abych si takovou iluzi hýčkal, už jsem asi zažil příliš mnoho vlád. Poměrně přesně na to sedí citát připisovaný Albertu Einsteinovi: „Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky.“

Pokud chceme správu veřejných věcí zásadně změnit, pak bychom měli změnit především naše vlastní přemýšlení a přestat po státu požadovat řešení každé maličkosti. Jinými slovy: odstřihnout od státu pupeční šňůru a převzít odpovědnost za vlastní život. Když už tady státní aparát máme, měli bychom usilovat o to, aby zajišťoval jen ty nejnutnější věci: obranu proti vnějšímu a vnitřnímu nepříteli a zajišťování práva. Do všech ostatních odvětví stát zasahuje zbytečně a produkuje nekvalitní, drahé a neefektivní řešení, a téměř neomezený prostor pro korupci.

Jak takového stavu dosáhnout? To je otázka za milion. Politickou cestou je něco takového téměř jistě neprosaditelné, svobodné uspořádání společnosti má ale výrazný potenciál probublat odspodu, postupnou erozí státních struktur. Stejně tak, jako bude pro stát časem neobhajitelné držet při životě skomírající a zkostnatělou státní Českou Poštu, kterou postupně drtí svými vyladěnými službami konkurenční Zásilkovny, DPD, Uloženky a jiní, tak nebudou státní služby obhajitelné i v dalších odvětvích, kde není legislativně zamezená konkurence. Do té doby holt budeme paralelně platit dvakrát za jednu službu: nevyužívanou státní povinně (ve formě daní) a využívanou volnotržní dobrovolně. Čím míň se dnes budeme v jednotlivých odvětvích obracet na stát, tím dřív k něčemu takovému dojde. Nezbývá než doufat, že to do té doby všichni ve zdraví přežijeme, i přes všechny ty klacky, které nám vláda během posledního roku naházela pod nohy.