Také už jste na sobě někdy zpozorovali, jak jsme většinu času zaběhlí v určité formě myšlení, která nám nedovoluje vidět věci v širším kontextu a objevovat zcela nové přístupy a řešení? Když nám pak někdo takový neotřelý přístup ukáže, většinou si říkáme něco ve stylu: Jak jsem to mohl nevidět.

Říká se tomu “thinking outside of the box” a dost často to odděluje úspěšné nápady od těch méně úspěšných. Poměrně dobře se to dá ilustrovat například na vývoji mobilních telefonů. Po dlouhou dobu mezi sebou výrobci konkurovali velikostí, designem, případně funkcemi tlačítkových telefonů. Pak jednoho dne přišla firma Apple s revolučním konceptem beztlačítkového smartphonu a naprosto změnila podobu trhu s telefony. Ostatní výrobci začali tento koncept přejímat (kopírovat) a z tlačítkových telefonů se během krátké doby stala naprosto okrajová záležitost.

Pojďme si tedy zkusit popřemýšlet “outside of the box” o státu, jeho funkci a některých jím spravovaných odvětvích. Náš současný státní systém se nachází někde na ose mezi kapitalismem a socialismem. Máme tu silný sociální stát, který si vyhrazuje právo spravovat a regulovat čím dál víc aspektů našeho života, na což spotřebuje většinu námi vydělaných peněz, aktuálně zhruba 65%. Zároveň tu však stále existuje instituce soukromého vlastnictví a volný trh, i když ve velmi zregulované podobě. Nesplňuje to tedy definici ani kapitalismu, ani socialismu; dlouhodobý trend všech západních demokracií však ukazuje poměrně vytrvalý příklon k socialistickému uspořádání společnosti.

Politici a obhájci silného státu často argumentují neschopností volného trhu zajistit to či ono a tím ospravedlňují neustálý růst státního aparátu, potažmo státního rozpočtu, na který se všichni povinně skládáme. Tento narativ je ve společnost natolik zakořeněný, že už dnes málokdo zpochybňuje “nezastupitelnou” roli státu v odvětvích, jako je vzdělávání, zdravotnictví, zabezpečení na stáří, kultura a sport, životní prostředí, doprava a mnohé další. Zpochybňuje-li pak někdo legitimitu takového systému, stává se často terčem posměchu, a to i od lidí, kteří se nad touto neuvěřitelně komplexní otázkou nikdy nezamysleli. Zastávat nějaký názor bez předchozího promyšlení je – mimo jiné – známka kvalitně odvedené státní PR.

Představte si, kdyby se za vás někdo rozhodl, že potřebujete vlastnit auto. Koupil by vám ojetou Fabii a řekl by si o milion korun. Kdybyste nechtěli zaplatit dobrovolně, tak by se vám peníze snažil sebrat a pokud byste se bránili, tak by vás nakonec přinutil zaplatit násilím. Máte tedy auto a přišli jste o milion korun. V případě, že byste auto opravdu potřebovali, dokázali byste si ho pořídit sami a to přesně podle vašich preferencí (levné, drahé, užitkové, sportovní, bezpečné, atd.), ale takhle skončíte s mizernou ojetinou za předraženou cenu, bez možnosti změny. V horším případě jste auto ani nepotřebovali a byl to pro vás tedy naprosto zbytečný výdaj.

Zní to dost hrozně, co? Přesně takhle ale funguje současný stát a jeho systém přerozdělování. Vybere od nás všech tolik peněz, kolik sám určí, a na základě posouzení úředníka rozhodne o rozsahu a kvalitě služeb a statků, které za ně dostaneme. Je to velmi neefektivní: jenom samotná agenda výběru, kontroly, vymáhání a následného přerozdělování požere nemalou část vybraných peněz. Je to také nemorální: povinně platím za služby, které buď nevyužívám, nebo bych si je na volném trhu dokázal obstarat za nesrovnatelně lepších podmínek. Vyvázání se ze systému mi však není umožněno. V neposlední řadě to vytváří obrovský prostor pro plýtvání a korupci, která vzrůstá úměrně s množstvím přerozdělovaných peněz. A čím více peněz a moci kumulovaných na jednom místě, tím silněji to přitahuje lidi jimi posedlé.

Velice častým argumentem zastánců státu (etatistů) je, že oni sami by se o sebe bez státu dokázali postarat, ale co ta většina ostatních? Ti jsou z jejich pohledu naprosto nezodpovědní a neschopní přežít bez státní záchranné sítě, ergo silný stát potřebujeme. Nepřímo se tím pasují do role jakési uvědomělé menšiny, která bohorovně shlíží na ohroženou většinu. I kdyby takové rozložení společnosti opravdu existovalo (jsem bytostně přesvědčen o opaku), nemění to nic na výše zmíněných námitkách. Pokud někdo důvěřuje lidem jako je Babiš, Kalousek, Okamura, Hamáček a další, nechť jim klidně dál svěřuje správu svých životů. Dokonce ani netvrdím, že to je špatná volba; pro někoho může být přijatelnější platit vyšší cenu za podprůměrné služby výměnou za více volného času a méně zodpovědnosti a starostí. Ale stejně jako já nenutím ostatní jít mojí cestou, neměli by mě oni nutit jít tou jejich. Tato svoboda volby mi však není umožněna.

Současné společenské uspořádání funguje tak, že námi zvolení zástupci lidu vyberou jedno univerzální řešení (jakéhokoliv) problému, vytvoří odpovídající legislativu, a té se následně musí podřídit úplně všichni. Neexistuje možnost zvolení různých řešení šitých na míru, tak jak je tomu na volném trhu. Je dobré si uvědomit, že tato skutečnost je původcem valné většiny tenzí ve společnosti. Není reálně možné, aby se několik milionů lidí shodlo na jednom jediném postupu, a to i v těch nejbanálnějších otázkách. Myslím, že současná Covid krize naplno obnažuje slabinu takového systému.

Když se vrátím k přirovnání k ojeté Fabii: představte si, že by stát nově rozhodoval i o tom, jakými auty budeme jezdit (co není může být). Prostě by neexistovala možnost pořídit si vůz na základě vlastního rozhodnutí, které zohledňuje potřeby, vkus a finanční možnosti každého jednotlivce. A teď si představte tu vyhrocenou celospolečenskou diskuzi o tom, jaký typ auta by to měl být. Kolik lidí by to postavilo proti sobě jenom proto, že se stát rozhodl spravovat další část našich životů. Tak na to pamatujte, až budete volat po státní regulaci nějakého dalšího odvětví.

Všichni máme odlišné cíle, ideály a preference. Je tedy témeř nemožné shodnout se na jednom jediném způsobu řešení čehokoliv, natož shodnout se na volených zástupcích, rozhodujících o tolika různých otázkách společenského soužití; to jednoduše odporuje realitě. I několik set tisíc podporovatelů spolku Milion chvilek pro demokracii, které spojila snaha o oslabení mocenského paktu Babiš-Zeman, se neshodne na jednotném politickém programu. Perfektně se shodnou na tom, co nechtějí, ale mají přirozeně odlišné představy o tom, co chtějí.

Co tedy s tím? Jediným funkčním a prověřeným řešením, které má potenciál odstranit popsané problémy, je umožnění volnotržní konkurence ve všech odvětvích, které si pro sebe v současnosti usurpuje stát. Jedná se tedy o postupné zmenšování státního aparátu, decentralizaci a navrácení práva lidem rozhodovat si o svých životech na základě dobrovolnosti. Státu, který přenechává zodpovědnost na občanech a nemontuje se do věcí, které nedokáže uspokojivě vyřešit. Je to jak morální, tak ekonomicky výhodné nastavení společnosti, které se však velmi obtížně prosazuje, protože defacto odstavuje vládce od moci. Naštěstí v posledních letech vznikají mnohé aktivity (crowdfunding, Uber, Airbnb, Bitcoin,..), které státní moc efektivně obcházejí odspodu a umožňují lidem fungovat na základě svobodné směny, bez zásahu státních regulací. Jak se to bude dál vyvíjet? To záleží jen na nás a na tom, jak dlouho budeme akceptovat pochybnou legitimitu současného státního uspořádání.