Sníst či nesníst

meat.jpgNedávno jsem narazil na díl Zvědátorů, který se věnoval otázce veganství. Trochu netradiční téma pro vědecký stream, ale těšil jsme se, jak se s ním oba racionálně uvažující autoři vypořádají. Už v úvodní části mě ale překvapilo, jak moc prostoru věnovali morálně etickým pohnutkám zastánců a následně je ze svého pohledu hodnotili a často i odsuzovali. Navzdory skutečnosti, že se jedná o hluboce osobní postoje a to, co jednomu připadá přijatelné, je pro druhého nemyslitelné. Ve finále vyzněly tyto pasáže více ideologicky (to, jak to vidíme my, je ten správný pohled na věc), než fakticky. I přesto se jedná o stream, který rozhodně stojí za shlédnutí.

Právě problém plovoucí definice etiky a morálky vyvolává ve společnosti tolik emotivních debat a oboustranných nepochopení. Při přechodu na bezmasou stravu je etické hledisko jednoznačně tím nejčastějším motivem, daleko před environmentálním, zdravotním a ekonomickým důvodem. Na rozdíl od těchto motivů ale postrádá “hard data” fakta, takže se v drtivé většině diskuzí jedná o střet dvou rozdílných subjektivních pohledů na vztah člověka ke zvířatům, potažmo k přírodě.

Konzumace masa sehrála ve vývoji člověka významnou roli, mimo jiné jsme se díky ní dokázali efektivněji vypořádat s výraznými změnami klimatu a úspěšně tak projít evolučním výběrem. Není tedy pochyb, že jsme se vyvinuli jako všežravci. Stejně tak je ale dnes už nezpochybnitelným faktem, že veganská strava dokáže, při správně sestaveném jídelníčku a pravidelném doplňování vitamínu B12, plnohodnotně nahradit masitou stravu. Konzumace masa už tedy není nutností, ale volbou.

Jsem přesvědčený, že nás v dohledné budoucnosti čeká výrazná změna stravovacích návyků a omezení konzumace zvířat v ní sehraje klíčovou roli. Veganství a vegetariánství pravděpodobně zůstane marginálním trendem, ale do hry vstoupí nový element – laboratorně vyráběné maso. Současná podoba produkce masa není, při takto rychlém růstu populace a postupném zvyšování životního standardu, dlouhodobě udržitelná. Jak z ekonomického (neúměrné náklady na produkci 1kg masa), tak z ekologického (zatížení atmosféry skleníkovými plyny, půdní limity, atd.) hlediska. Existuje bezpočet studií, které se oběma dopadům podrobně věnují. Poměrně komplexně a nestranně toto téma zpracoval jeden z nejuznávanějších současných vědců, Václav Smil, ve své knize Should we eat meat?, která se českého překladu bohužel zatím nedočkala.

My lidé obecně velmi neradi měníme své návyky, zvlášť ty, které nám přinášejí potěšení. Obvykle až s vědomím hrozícího bezprostředního kolapsu se začínají dít první změny. Nejinak je tomu bude i s konzumací masa. Představa, že si v nadcházejících letech jen tak dobrovolně snížíme podíl živočisné stravy, je lichá. Jsem si téměř jistý, že prvotním impulsem k zásadní změně bude až (jako obvykle) ekonomické hledisko – výrazné zdražení cen masa.

Když se vrátím zpět k etické otázce, vybaví se mi množství vyhrocených diskuzí mezi vegany (popř. vegetariány) a jejich oponenty. Obvykle mají jedno společné – víc než fakta a porozumění v nich zaznívají negativní emoce, nedostatek empatie a často i pokrytectví.
Pro spoustu lidí je myšlenka na ochutnání psa téměř odporná. Čím se však liší pes od slepice, krávy nebo prasete? Roztomilostí? To je přeci pouze subjektivní pohled. Dokonce si troufám tvrdit, že u většiny zvířecích mláďat je faktor roztomilosti téměř shodný, což nám ale nebrání některá z nich konzumovat v masovém měřitku. Inteligencí? Prasatům to tedy moc nepomohlo. Užitečností? Krávy toho zastanou poměně dost, přesto končí na talíři. Nebo existuje ještě nějaký jiný, konspirační důvod? 🙂

vtip.jpg

Kde je tedy ta dělící čára, která z jednoho zvířete dělá milovaného mazlíčka a z druhého milovanou pečínku? Spíš než o racionální důvod se tedy jedná o sociální podmíněnost a logika jde na chvíli stranou. Psi se prostě v naší kultuře nejí a hotovo. Stejně tak ale bude mimo nebezpěčí snědení jiný živočišný druh, jen co vytáhneme paty z evropského kontinentu. Vlastně tím nevědomky používáme dvojí metr, který v jiných případech odsuzujeme jako pokrytectví.

Před nějakou dobou se mě jeden známý ptal, jestli jsem vegetarián. Odpověděl jsem, že maso nejím, až na vzácné vyjímky (např. pozvání na oběd během pracovních cest, atd.). Na to on uzavřel debatu “Aha, takže nejsi vegetarián”. Nikdy jsem nad tím takto neuvažoval a v tu chvíli mě jeho rychlé zaškatulkování překvapilo, vlastně se mě i trochu dotklo. Nakonec mi ale došlo, že je vcelku nepodstatné, jak mě kdo bude nazývat. V tom, co jsem si vnitřně nastavil jako svůj životní směr, jsem si nestanovil žádné limity, nesnažím se přehnaně agitovat a hlavně respektuji životní směr ostatních. Během svého života jsem měl dokonce několikaletou přestávku od vegetariánství a dokážu se s tím vnitřně srovnat. Především to nechápu jako soutěž o to, kdo sní za život míň masa, ale jako určitý postoj k věcem, které se mě bezprostředně týkají a můžu je svým jednáním ovlivnit. Po podrobném studování dopadů současného masného průmyslu (reprezentovaném především velkochovy, kde brutalita převálcovala lidskost na plné čáře) jsem pocítil nutnost vymezit se způsobem, který mi v dané situaci dáva smysl. Omezil jsem příjem masa na naprosté minimum a ostatní živočišné produkty volím vždy z domácích chovů nebo eko-farem. Jsou to moje rozhodnutí a zodpovídám si za ně jen sám sobě. Nikoho nežádám o odpuštění, že jsem si v životě občas dal steak nebo zabil komára. Stejný přístup očekávám i od svého okolí.

I přesto se domnívám, že rozumím pohnutkám lidí, které setkání s vegetariánem vždy bezpečně vyprovokuje k argumentačnímu napadání. Jindy tolerantní a inteligentní lidé se tak, často bez hlubší znalosti problematiky, pouštějí do rozebírání cizího jídelníčku a většinou se jedná o přehlídku bizarních argumentů. Nejspíš v tom bude hrát roli mix důvodů: člověku přirozené odsuzování jinakosti, absence empatie, neochota přijmout fakta, která jsou v rozporu s vlastními návyky a možná i nevědomé nutkání oponovat někomu, kdo se v etické otázce dokázal posunout alespoň k dílčímu řešení. Je až s podivem, jak málo lidí dokáže “vege” myšlenku respektovat bez výhrad. Možná mám ale jenom špatnou osobní zkušenost.

U některých zastánců dochází zase k opačnému extrému, který nejvýstižněji vyjadřuje vtip: “Víte, jak poznáte vegana? Že vám to řekne.” Mám pro to pochopení, protože sám dobře vím, že při přechodu na vegetariánský/veganský styl života dochází zárověň k jistému myšlenkovému posunu. Člověk se pak nemůže ubránit pocitu určitého prozření a, i když to budou někteří vegani neradi slyšet, morální nadřazenosti. To pak vede k podobně vyhroceným výpadům a nevyžádané osvětě vůči masožravé většině.

Oba tyto přístupy se samozřejmě míjí účinkem a hlavně nikam nevedou. Pro posunutí debaty na vyšší úroveň by bylo dobré nechat argumentační zbraně za dveřmi a začít nejdřív alespoň s nasloucháním. Třeba se pak začnou dít věci, které neočekával ani ten největší skeptik. Jako nejrozumnější zakončení tohoto zamyšlení mi přijde citát “Žij a nech žít”. Ať si do něj podstatná jména dosadí každý dle libosti. 😉