Snažím se volebnímu šílenství v maximální míře vyhnout, ale v posledních dnech to jde velmi těžko. Všiml jsem si při tom jedné zajímavé věci: většina lidí k volbě přistupuje jako sportovní fanoušek k souboji dvou soupeřů; se všemi emocemi, co k tomu patří. Přitom nic není dál od reality.

Principiálně jde o sportovní zápas naruby. Ve sportu (např. v tenisu) probíhá souboj dvou hráčů, kteří mají výsledek plně v rukou. V ochozech sedí dva tábory fanoušků a všemožně podporují svého favorita, do samotné hry ale nezasáhnou. Lepší hráč nakonec vyhraje.

V prezidentské volbě se role otáčejí: v ochozech sedí dva kandidáti a souboj probíhá mezi dvěma tábory hráčů (voličů). Kandidáti, tentokrát v roli fanoušků, všemožně povzbuzují své voliče k tomu, aby se dostavili na hřiště v co největším počtu a tím druhou skupinu porazili. Ti, kteří dorazí ve větším počtu, předají vítěznou trofej svému kandidátovi a jdou si zase po svých.

Nedává tedy úplně smysl cílit svůj vztek (případně podporu) přímo na kandidáta. Jednak to nečte, ale hlavně on sám výsledek nijak neovlivní. Má jeden hlas, stejně jako my ostatni. Pokud vážně chcete ovlivnit výsledek voleb, pak jediná funkční strategie je přesvědčit o vašem kandidátu ty voliče, kteří vás budou ochotni vyslechnout. Nechci byt strýček sýček, ale odsuzujícími komentáři v soupeřově táboře toho příliš nedocílíte.

Nakonec stejně vyhraje ten, za koho přiběhne na plac víc hráčů. A kdo jsem já, abych rozporoval vůli lidu. Máme tu přeci demokracii s posvátným principem většiny. Nebo otevřeme oblíbené téma “lepších lidí”, že někdo by volební právo vůbec neměl mít?