Při každém rozhovoru nebo přednášce o nástupu umělé inteligence a průmyslu 4.0 se debata logicky stočí k sociálním dopadům na společnost a jejich vlivu na smysl lidského života. Dnes už začíná být i laikům pomalu jasné, že se hluboké změny brzy dotknou nějakým způsobem nás všech. Mluví se o tom především díky vývoji samořiditelných aut, který je velmi medializovaný a na kterém se dá efekt robotizace poměrně snadno ilustrovat.

Prudký dopad na trh práce už není jen hypotézou, ale skutečností, na kterou se musíme co nejlépe a nejrychleji připravit. Podle OECD dokonce patříme kvůli struktuře a charakteru našeho průmyslu k nejvíce ohroženým zemím EU. Dává to smysl, jakmile se v Německu, na kterém jsme silně závislí, začne vlivem průmyslu 4.0 zvyšovat nezaměstnanost, pravděpodobně si začne stahovat u nás alokované pracovní pozice na své území.

Různé zdroje predikují zánik nebo výraznou proměnu 40-45% pracovních míst v ČR během následujících 15 let. Týkat se to bude především pracovních míst s nízkou kvalifikací, tedy profesí, které stroje ovládané umělou inteligencí nahradí mnohem efektivněji a pro zaměstnavatele tím odpadnou všechny nevýhody lidské práce.

Není to ale zdaleka jenom práce u pásu, která je na listině ohrožených druhů. Technologie postupně proniká i do oblastí, které byly vždy považovány za hluboce lidské. Umělá inteligence už dnes píše články, skládá hudbu, maluje a brzy bude i nám grafikům fušovat do práce. Jakoby už nestačila hromada “logo creator” aplikací. 🙂

Naproti tomu se bude zvyšovat poptávka po lidech s IT kvalifikací, kterých je už dnes výrazný nedostatek. Při pohledu na stav naší společnosti si nejsem jistý, jestli máme pro tyto kvalifikované lidi kam sáhnout. Nerad bych se někoho dotkl, ale rekvalifikace řidičů, dělníků a prodavaček na specializované IT obory zní hodně divoce a nastupující generace se mi jeví všemožně, jen ne připraveně. Systematická a dlouhodobá práce, sebevzdělávání a investice do vlastního potenciálu není evidentně to, co by bylo v současné době “v kurzu”. S celou problematikou je úzce spojená reforma vzdělávání, které je podle expertů na kritické úrovni a nedokáže absolventy připravit na rychle se měnící pracovní poptávku. Bohužel zatím k žádným zásadním změnám konceptu školství nedochází, což nás může v relativně krátkém horizontu učinit nekonkurenceschopnými.

Toto téma podrobněji sleduji zhruba dva roky a za tu dobu se debata posunula o obrovský kus. Co před dvěma lety znělo jako naprosto šílená sociální teorie (zdanění práce umělé inteligence, nepodmíněný základní příjem), začíná být tématem, o kterém se diskutuje na úrovni vlád a ve Finsku už se s ním dokonce experimentuje. O tom, jaký bude mít tento přechod dopad na psychiku člověka, se už nějakou dobu dohadují znalci v oborech sociologie a psychologie. Osobně bych si vsadil spíš na dramatický scénář, ve kterém se většina lidí nebude schopna srovnat s množstvím a hloubkou změn, které se na ně navalí.

Vnímám tu ještě jeden negativní efekt rozšiřujících se technologií, který je už dnes viditelný – postupnou ztrátu dlouho nabývaných dovedností. To je asi nejlepší eufemismus, co mě napadl. 🙂
Mozek by se dal zjednodušeně přirovnat ke svalu, který ochabuje, když není pravidelně procvičován. Přestanou se tvořit neuronové spoje a tím se defacto snižuje jeho “výpočetní výkon”. S každou další využívanou technologickou službou, která nám má ulehčit život, slábne v mozku centrum, které mělo danou agendu na starosti.

Pozoruji to i sám na sobě. Například mě vždycky bavilo studovat mapy. Před vyjížďkou na kole, nebo delší cestou autem, jsem si pravidelně “načetl” novou trasu do své paměti a jel jsem pak většinou bez nutnosti neustále kontrolovat aktuální pozici. Troufám si říct, že jsem si díky tomu vytvořil celkem slušný orientační smysl. Jakmile si ale zapnu navigaci, stane se ze mě odevzdaný lumík, který by se nechal klidně vyslat z útesu, kdyby mu to GPS poradila. Jakoby mozek automaticky vypnul tu část, ve které se přirozené orientační schopnosti nachází a nechává se pokorně vést satelitem.
Neosvědčil se mi ani kompromis – nastudování mapy a pouze občasná kontrola navigace. Jakmile mám GPS displej v dohledu, nesleduji okolí tak pozorně, abych si vytvářel v hlavě prostorovou mapu, podle které se pak orientuji.
Navigace je samozřejmě ohromně praktická služba, díky které se dá efektivně vyhnout zácpám, uzavírkám a radarům, nicméně způsobuje lehké orientační zblbnutí. Sama o sobě nic závažného nezpůsobí, ale v kombinaci s desítkami dalších služeb, které nám usnadňují žití, může naše přirozené schopnosti výrazně oslabit.

Častokrát si vzpomenu na scénu z filmu Wall-E, kde technologiemi zdementnělé lidstvo pasivně přežívá na létajících křeslech a je centrálně “krmeno” konzumním obsahem. Scénáristé Andrew Stanton a Pete Docter podle mě projevili obrovskou dávku vizionářství, když dokázali vykreslit tolik detailů, které se postupně stávají každodenní součástí našich životů.

Jenom pro vysvětlení, tohle není lament nad překotností technologického vývoje. Ten je už dávno v pohybu a bylo by bláhové se domnívat, že jde zpomalit nebo zastavit. Sám se dokonce počítám do tábora fanoušků inovací. Možná i proto si uvědomuji, že jejich tempu jako lidé evolučně nestíháme. Technologie je takový náš novodobý fetiš. Náboženství, ke kterému se upínáme a málokdo si uvědomuje, jak hluboce na něm začínáme být závislí. Nástup průmyslu 4.0, umělé inteligence a s ní spojené změny vnímám spíš jako obrovskou výzvu, před kterou naše společnost stojí. Možná největší v dosavadních lidských dějinách. Jedno je ale jisté – naše generace má na tento film lístky do první řady a podle všeho to bude pořádná jízda!