K sepsání tohoto postu mě motivovala souhra několika událostí v poslední době. Jednak částečné znovuotevření debaty o církevních restitucích (a jejich případném zdanění) během vládních manévrů kolem vyjádření důvěry. Dále pak několik knih, které jsem v poslední době četl a jež se náboženství a spirituality dotýkaly. A nakonec především překládání brilantní kritiky křesťanství “Letter To A Christian Nation” od Sama Harrise, do které jsem se ve volných chvilkách pustil. Pro zájemce dávám k dispozici odkaz ke stažení.

Všechny tyto události mě přinutili přemýšlet nad tématem, kterému jsem předtím nikdy nebyl ochotný věnovat dostatek času, abych si uvědomil, jak výrazně a neustále ovlivňuje životy nás všech. A to i v zemi, která dnes patří k nejateističtějším v EU a nejspíš i na světe. I přes tento fakt je však veřejná kritika náboženství považovaná za něco, co je za hranicemi dobrých mravů. Je to zvláštní, jako by křesťanství bylo vyjmuto z množiny věcí, o kterých můžeme kriticky diskutovat. Pro mě zatím asi nejvýstižněji definoval církev František Koukolík zhruba jako mocensko-politickou organizaci, využívající (ale i zneužívající) spiritualitu a religiozitu k dosažení vlastních cílů. Jednoduché, ale vystihuje to klíčový bod k pochopení vzniku, existence a funkce tohoto společenského konstruktu. Aby nedošlo k nepochopení, je důležité striktně oddělovat víru a organizované náboženství.

Podle různých sociologických výzkumů všechna společenství v určité fázi svého vývoje přirozeně spějí k vytváření náboženství. Každý z nás se v životě nejednou ocitl v situaci, kdy na hloubku prožívané mizérie přestává zabírat striktně rozumové uvažování a člověk se intuitivně poohlíží po něčem hlubším, co jeho samotného přesahuje. Ať to nazveme vírou, spiritualitou nebo snahou o sebe-překročení, jedná se o tentýž stav mysli, ve kterém hledáme odpovĕdi v nehmotném světě.

Tato přirozená potřeba spirituality pravidelně vhání lidi do náruče různých náboženství, která byla v drtivé většině vystavěna na nadpřirozených příbězích (z dnešního pohledu více či méně úsměvných) a dogmaticky hlásají svojí verzi pravdy o světě. Využili obrovského potenciálu této lidské vlastnosti a nastavili řád, jehož vynucované dodržování bylo, a dodnes je, lemováno neuvěřitelným množstvím utrpení.

Přitom není vůbec nutné přijímat jakékoliv bláznivě znějící teze a adoptovat “morální” instrukce té či oné náboženské doktríny, abychom si otevřeli dvěře k hlubšímu duševnímu prožívání a k nalézání osobního štěstí. Je nespornou ironií, že něco tak mírumilovného a povznášejícího, jako je lidská spiritualita, bylo v podání většiny světových naboženství přetaveno na nekonečný zdroj konfliktů a nenávisti.
To, že i na začátku 21. století přetrvávají nesčetné nábožensky motivované krvavé střety, chápu jako naprostou prohru rozumu. Konflikty nehoří jen mezi různými náboženstvími (Křesťanství x Islám x Judaismus x Hinduismus x Buddhismus), ale i v rámci odnoží jediné víry (např. Šíité x Sunnité).

Absurditu konceptu organizované víry si uvědomíte při pohledu na mapu rozšíření jednotlivých náboženství. Jak je možné, že taková mapa vůbec existuje? Nebyl snad všemocný Bůh/Alláh/Krišna/… dostatečně mocný, aby dokázal to jediné pravé náboženství rozšířit po celém světě? A když to nezvládl ani na malé bezvýznamné planetě v koutu jedné z miliard galaxií, jaký zmatek musí panovat ve zbylém vesmíru? Nabízí se známé poukázání na paradox boží všemohoucnosti: Může všemohoucí a vševědoucí Bůh vytvořit tak těžký kámen, že jej sám neuzvedne? Obě možné odpovědi odhalují vážné nedostatky v jeho domnĕlých schopnostech. Namísto toho vidíme na mapě jasně ohraničená náboženská teritoria, která se nápadně shodují s hranicemi jednotlivých států. Víc, než na cokoliv božského, to vypadá na velmi přízemní a lidské vnucování určité víry na “dobitých” územích formujících se států. Skutečnost, že se světová náboženství mezi sebou navzájem popírají (a také nenávidí, v čemž je dnes asi nejdál doktrína Islámu), je už jenom třešnička na tomto zkaženém dortu.

Chápu, že v době svého vzniku mělo například křesťanství určitou relevanci. Spoustu věcí o vesmíru, Zemi, evoluci a podobně, nebylo ještě známo a snáz se dalo uvěřit té verzi pravdy, kterou hlásala Bible. Jeho existenci v dnešní době však vnímám jako těžko obhajitelnou. Stejně jako dnes nestavíme budovy podle středověkých postupů, tak bychom měli být schopni a ochotni opustit myšlenkové koncepty, které jsou z hlediska dnešního poznání překonané.

Pokud to s křesťanstvím myslíte vážně, měli byste brát vážne i jeho svaté slovo – Bibli. Pokud bezvýhradně přijímáte (a jako správný křesťan byste měl) to, co bylo lidmi sepsáno na základě údajné boží inspirace jako ta jediná správná pravda o světě, pak vědomě ignorujete veškeré poznání, ke kterému naše civilizace během posledních dvou tisíc let dospěla.

A to nemluvím o morální rovině Bible, která je, mírně řečeno, pochybná. Obzvláště starý zákon je dost divoké čtení. Bití a v některých případech zabíjení vlastních dětí, tolerance otroctví, mučení a upalování čarodějnic, homosexuálů a bezvěrců, jsou věci, které dnes už snad nikdo příčetný nemůže považovat za návod na dosažení morálnějšího bytí.

Obsahuje sice pár světlých bodů, ty ale nepřináší nic tak ohromně morálního, že by vyvážili množství zvráceností, kterých je v textu víc než dost. Například často omílané desatero je opravdu mizerný seznam morálních instrukcí. Většina lidí si nejspíš vybaví pouze trojici “nepokradeš, nezabiješ, cti otce svého a matku svou”, ale na zbylých sedm přikázání si málokdo vzpomene. To proto, že se buď morálky vůbec netýkají, nebo se jedná o věci vcelku samozřejmé. Na to, abych nekradl, nezabíjel a ctil rodiče, opravdu nepotřebuji přijímat učení křesťanství, které dodržování těchto pravidel vyžaduje pod pohrůžkou smrti. Harris se nakonec vcelku oprávnĕně ptá, jestli je morálnější ten, kdo tyto pokyny dodržuje ze strachu o svůj život, nebo ten, kdo k nim dospěje na základě vlastního svobodného rozhodnutí.

Opět, zasazena do doby jejího vzniku je Bible snáze pochopitelná, dnes už však působí spíše jen jako historický artefakt. Bohužel tím, že je církví prezentovaná jako dokonalé slovo boží, nemůže už být vlastně zpětně revidována, popíralo by to její božskost. Možné je maximálně nově interpretovat některé pasáže, o což se církev někdy více, někdy méně úspěšně snaží. To je celkem nepraktické, když vezmeme v potaz množství navzájem si rozporujících informací obsažených v Bibli.

Zdroj: http://www.bibviz.com

I přes všechny své výhrady uznávám, že církev dělá v dnešní době spoustu dobrého, má na svědomí například velké množství dobročinné práce. Bohužel však díky své bigotnosti vycházejí některé její snahy kontraproduktivně. Skutečně medvědí službu pak odvádí například v afrických státech, kde křesťanští misionáři svou osvětou za odmítání chráněného sexu zadělávají na trvalé problémy a lidské utrpení spojené s nekontrolovatelným přenosem HIV a populační explozí.

Dalo by se takto pokračovat mnohem déle a to nejenom o křesťanství, ale o většině světových náboženství, především Islámu, jehož radikální odnože představují výrazné ohrožení současné civilizace. Čím více se tímto tématem zabývám, tím více si uvědomuji zrádnost organizované víry, která všemu dává rámec v podobě pevných pravidel, symbolů a institucí, a která se v současné společnosti všemožně snaží udržet svou moc. Není proto překvapením, že je pojem ateismus ve veřejném prostoru častokrát terčem kritiky zástupců církví, zatímco kritika křesťanství je považována za něco nemorálního. Hluboké spirituální prožitky a morální integrita nejsou ani v nejmenším podmíněné přijetím jakékoliv víry a myslím, že už je na čase, abychom si přestali nalhávat opak.