Se mnou přijde zákon!

law-book2.pngPokaždé, když strávím nějaký čas v zahraničí a mám šanci nahlédnout, jak funguje místní společnost, nevyhnu se automatickému srovnávání s našimi domácími poměry. V poslední době si velmi často uvědomuji, jak silný je v naší zemi (potažmo v EU) trend neustálého omezování svobody každodenního života.

To, jak moc jsme sešněrováni mnohdy zbytečnými zákony a regulacemi, si často ani neuvědomujeme, protože k tomu dochází postupně a pozvolna. Jakmile se ale na chvíli zastavíte a popřemýšlíte, kolika zákony, vyhláškami a směrnicemi se musíme ve všech aspektech našich životů řídit, dojde vám celý problém naplno. Každý, kdo se někdy pustil do stavby domu, by toto nejspíš podepsal vlastní krví.

V současné společnosti máme zákony téměř zbožštěné a to i v případě, že jdou proti přirozeným lidským právům a osobní svobodě jednotlivce. Kromě naprosto absurdních (ale stále platných) zákonů z minulosti, existuje spoustu právních nařízení a regulací, se kterými vnitřně a morálně nesouhlasím, ale musím se jimi řídit. K dnešnímu dni máme v ČR odhadem kolem dvou miliónů právních předpisů, ve kterých se už nezvládnou orientovat ani sami právníci a běžně se nechávají zastupovat svými kolegy, pokud se jedná o právo mimo jejich specializaci. Zároveň pro nás všechny platí, že i při takto masivní a nepřehledné legislativě neznalost zákona neomlouvá.

Počet právních norem od roku 1990 neustále a poměrně strmě roste. Typicky dojde ve společnosti k nějaké bezprecedentní události nebo jevu, po kterém ze strany státu následuje regulace nebo právní úprava, která má danou věc ošetřit. Takových situací může samozřejmě nastat nekonečně mnoho a neustálá snaha o jejich ošetření tedy připomíná spíše sisyfovskou práci.

graf.png
Zdroj: Odbor legislativy a koordinace předpisů MV ČR

Často používaným argumentem pro vznik nových omezení je ochrana občanů / spotřebitelů, a to i před sebou samými. V takovém případě se totiž podaří prosadit i nařízení, která prokazatelně omezují svobodu a za normálních okolností by neprošla. Po všech těchto státních zásazích nám z původních občanských svobod zůstalo pouze torzo a pokud nebudeme požadovat zastavení (nebo pro začátek alespoň zpomalení) tohoto trendu, tak nám časem zmizí i toto minimum.

Pár příkladů pro lepší pochopení: tzv. protikuřácký zákon č. 75/2017 Sb., regulující mimo jiné už tak dost zregulované podnikání majitelů barů a restaurací. Sám jsem nekuřák a důsledek vymáhání tohoto zákona mi vyhovuje, nicméně to ještě neospravedlňuje existenci takového nařízení. Chození do hospod zákonem nařízené nemáme, jedná se tedy o svobodnou volbu využívání služeb a měla by pro ní platit volnotržní pravidla nabídky a poptávky. Před existencí zákona jsme jako zákazníci svou volbu jasně vyjadřovali penězi a provozovatel měl možnost na změnu poptávky (pokles zájmu) zareagovat a přizpůsobit svojí nabídku (zřízení nekuřáckého prostředí). Naprosto přirozený a svobodný proces bez nutnosti zásahu státu. Pokud k poklesu zájmu nedošlo, pak je také vše v pořádku, zákazníci dali jasně najevo své preference.

Argument s městem, kde je mnoho možností výběru versus vesnicí, ve které je pouze jedna hospoda, jejíž majitel by sám k úpravě nepřistoupil a nekuřák by tedy neměl možnost volby, je z podstaty neplatný. Jak už někdo dřív zmínil, neexistuje nic jako právo na hospodu, zákazník se tudíž nemůže silově domáhat změn, které se týkají dobrovolné aktivity a vyhovují zrovna jeho představám, protože tím zasahuje do svobod ostatních lidí a především majiteli podniku. Navíc mám pocit, že zákon největší měrou poškodil právě provozovatele hospod na vesnicích, kde možnost kouření reflektovala poptávku zákazníků a po zákazu došlo k poklesu zájmu. Jenom pro připomenutí, leitmotiv tohoto zákona: ochrana spotřebitele.

Dalším takovým “potřebným” opatřením je zákon z roku 2016, nařizující obchodům nad 200 metrů čtverečních nemít otevřeno během státních svátků. Zaprvé bych chtěl vidět tu debatu skutečným byznysem nepolíbených politiků, ve které se rozhodovalo o zmíněné velikosti prodejny. To jako vážně výměra obchodu hraje nějakou roli ve vnímání potřebnosti takového omezení? Neznevýhodňuje to náhodou jeden typ obchodu před druhým? Svojí absurditou to působí spíš jako námět na scénu z Monty Pythonova létajícího cirkusu.

A zadruhé se v tomto případě stát zbytečně vměšuje do něčeho, co je samo o sobě přirozeně řešeno na ose zákazník – obchodník – zaměstnanec. Pokud ze strany zákazníků existuje poptávka i během svátků, pak by jim měla být umožněna i nabídka. Regulace tedy v tomto případě jde proti jejich zájmům. Nicméně tentokrát šlo státu pro změnu o ochranu zaměstnanců, alespoň podle důvodové zprávy, která zní opravdu bizarně: „ve svátek by měla být rodina pohromadě a věnovat se, mimo jiné, rodinným záležitostem“. Tak už chybí jenom vypracovat jednotný manuál, jak tyto dny trávit, aby se to dalo snadno kontrolovat a případně vynucovat.

Jsem si vědom, že existuje skupina zaměstnanců, která toto nařízení uvítala. Častým argumentem je matka samoživitelka na pozici pokladní v supermarketu, která si ze své pozice nemůže dovolit odmítnout požadavky zaměstnavatele. Rozhodně nechci zlehčovat její situaci, ale i přes veškerou empatii musím dojít k závěru, že řešení leží jen a pouze v diskuzi o podmínkách mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, popřípadě odbory. Ostatně to tak dodnes funguje v jiných nonstop odvětvích, jak státních (hasiči, nemocnice, policie,…), tak soukromých (čerpací stanice, bezpečnostní agentury, televize,…). Stejně tak ale existuje další skupina zaměstnanců, které možnost práce o svátcích vyhovovala. Typicky ti, pro které svátky nemají takovou hodnotu a upřednostňují snadný přivýdělek, protože zaměstnavatel během svátků často nabízí vyšší mzdu i přes nižší provoz v obchodě. Stát tedy silově upřednostnil jednu skupinu občanů před druhou, což je mimo jiné definice diskriminace.

Pro pochopení celého principu je důležité si uvědomit, že stát svým paternalistickým přístupem přímo vytváří občany závislé na jeho ochraně a vyžadující další a další regulace, které v konečném důsledku zasahují do osobních svobod každého z nás. Pokud budu vyrůstat v systému, který mi dovoluje snížit míru vlastní zodpovědnosti, protože jí za mě přebírá stát, logicky nebudu mít motivaci chovat se sám zodpovědně. Zodpovědné chování totiž vyžaduje určité úsilí, například čas strávený zvažováním rizik a výhod, zjišťování veškerých dostupných informací, analyzování předešlých omylů, atd. Pokud mě tedy stát odstíní od všech negativních důsledku mého chování, zbaví mě možnosti poučit se z vlastních chyb a tím se stanu jako jedinec zranitelnější, potažmo závislý na další ochraně.

Jedná se tedy o klasické sebenaplňující proroctví, kdy politik řekne: “Podívejte, kolik lidí naše regulace ochránila, mělo to smysl a je třeba v tomto směru pokračovat.” Volič souhlasí a napříště bude vyžadovat další regulace, aby se cítil bezpečněji, což vede k ještě méně zodpovědnému chování. V tomto duchu vychová své děti, které systém příjmou za svůj, posunout laťku ještě výš a spirála už je roztočená. Velice trefně to už před mnoha lety vystihl Benjamin Franklin: “Ten, kdo se ve jménu bezpečnosti vzdává svobody, nezaslouží si ani svobodu, ani bezpečnost.” Bohužel to je směr, kterým se naše společnost vydala.

One thought on “Se mnou přijde zákon!

Comments are closed.