Až moc často se v poslední době ocitám v situaci, kdy musím – i mezi poměrně mladými lidmi – obhajovat základní principy svobody. Dokonce i mezi těmi, jenž jsou poměrně hlasití v odsuzování totalitních (a tedy nesvobodných) režimů. Jeden by si pomyslel, že zrovna tato skupina lidí bude mít silně vyvinutý cit pro vnímání nesvobody. Jak je tedy možné, že u nich tak často dochází k zaujímání naprosto opačných postojů?

Na přímou otázku by dnes nejspíš většina lidí odpověděla, že pro ně svoboda představuje stěžejní hodnotu. Přesto však jsou schopni souhlasit a podporovat různé kroky vedoucí k jejímu postupnému omezování. Nejspíš to bude způsobené tím, že se pro mnohé z nich jedná o “povinně” kladný, ale vcelku abstraktní pojem, který nedokáží zasadit do reálného života. Velký podíl na tom bude mít i způsob, jakým je nesvoboda v drtivé většině případů líbivě p(r)odávána. Často se tak děje pod vlajkou ochrany občanů, výměnou za větší pohodlí, nebo zbavení se osobní odpovědnosti. Ideální je pak existence vnějšího nepřítele, před kterým se mnohé kontroverzní restrikce dají snadno obhájit. V neposlední řadě se bude jednat i o zaběhnutý (a často i žádaný) trend, kdy jsme si tak nějak zvykli, že nám stát postupně “ošetřuje” všechny aspekty našich životů zákonou regulací a nepřijde nám to už ani divné.

A tak jsme se kombinací těchto faktorů dostali do bodu, kdy tu máme přes dva miliony zákonů, vyhlášek, norem a jiných závazných předpisů, které se nedají za lidský život ani stihnout přečíst, ale jejichž neznalost neomlouvá. Denně je tak každý z nás vystaven možnosti postihu za skutky, u kterých kolikrát ani netuší, že stojí mimo zákon. Stačí nedodržet předepsanou šířku futer ve svém domě, dát si pivo během sjíždění řeky na loďkách, nezapsat do notýsku teplotu v lednici svého obchodu, atd. Na udržení takto rozbujelé legislativy je samozřejmě potřeba mnohem většího státního aparátu a tedy i mnohem větší daňové zátěže, ať té viditelné, tak té skryté. Stáváme se tak na státu čím dál více závislí, a to nejenom ekonomicky.

zdroj: Liberální institut

Je ale opravdu nutné regulovat soužití lidí ve společnosti tak šíleným množstvím zákonných opatření? Vážně má někdo pocit, že by se bez většiny z nich společnost rozpadla, že bysme se tu pomlátili, nebo bysme najednou ze dne na den nevěděli co dělat? A jak to, že to věděli naši rodičové, kteří prožili velkou část života s míň než třetinou současných zákonů? Evidentně tu dnes převládá názor, že jiným způsobem společnost nelze efektivně řídit. Málokdo si však uvědomuje, že každý další zákon je cestou od svobody směrem k totalitarismu, který je definován jako politický systém, jenž se – mimo jiné – snaží regulovat všechny aspekty veřejného i soukromého života. Už je vám to povědomé? To, že posun k nesvobodě nevnímáme, je dáno tím, že se tak děje pozvolna, krůček po krůčku. Hrozba totality sílí při odevzdávání odpovědnosti za svůj život, při tichém souhlasu s omezováním toho, co se mě netýká, nebo co mi dokonce vyhovuje (např. častý souhlas nekuřáků se zákazem kouření v hospodách), celkově tedy při nebržděném růstu státní moci.

Důležité je si uvědomit, že totalitu lze rozběhnout pod téměř jakoukoliv ideologií, nejen pod tou rudou, nebo nacistickou. Při jejím vzestupu se tato ideologie zároveň nikdy nebude jevit jako zrůdná (tak, jako ty proběhlé vnímáme při zpětném pohledu). V demokracii dokonce platí přesný opak: musí se jednat o líbivou, široce přijímanou ideovou doktrínu, která má šanci uspět v politické konkurenci. Nezapomínejme, že jak komunistická, tak nacistická totalita, si svou cestu k moci prošlapaly přes volební urny. Myslím, že taková myšlenka Lebensraum a Herrenrasse musela ve své době velké části německého voličstva výrazně imponovat. Stejně tak komunistické myšlenky měly po druhé světové válce v Československu silnou podporu tehdy svobodných voličů (tím spíš, že jsou pro mnohé přitažlivé dodnes).

I přes tyto historické zkušenosti však mnozí lidé stále předpokládají, že cokoliv vzešlého z demokracie musí být z principu dobré; a pokud není, jedná se o selhání jednotlivce. Přičemž většinu zákonných nařízení, které jim postupně omezují jejich svobody, tak nějak přehlíží s pocitem, že žijí v tom správném společenském systému, kde nic zásadně špatného nehrozí. Ale jak teorie, tak praxe nám dokazuje, že nic takového demokracie jako taková nedokáže zaručit. Je to v podstatě jen forma, která se bude tvarovat tak, jak si bude přát většina, ale sama o sobě nemůže svobodu nijak zajistit.

“While we are willing to accept that democracy goes hand in hand with individual freedom and the protection of human rights, we often fail to realise that these three things are three things, not one, and that it is only under certain conditions that they coincide. Democracy was introduced into Russia without any adequate protection for human rights. And many human rights were protected in 19th Century Britain long before the emergence of anything that we would call democracy. In the Middle East today, we find parties standing for election, like the Muslim Brotherhood in Egypt, which regards an electoral victory as the opportunity to crush dissent and impose a way of life that for many citizens is simply unacceptable. In such circumstances democracy is a threat to human rights and not a way of protecting them.” Roger Scruton

Ano, demokracie má různé pojistky, ale ty jsou jenom tak funkční, jak je angažovaná občanská společnost. Rozhlédněte se kolem sebe a sami zhodnoťte, nakolik si můžeme v tomto směru blahopřát. Bohužel však ani tyto kontrolní mechanismy nejsou tak efektivní, jak se mnozí domnívají. Jedna z nejmasivnějších protivládních akcí, pořádaných spolkem Milion chvilek pro demokracii a zaměřených proti zneužití mocenského aparátu, dokázala zmobilizovat přibližně 300 tisíc lidí a oslovit nejspíš desetitisíce dalších. Výsledek je takový, že Andrej Babiš, který dlouhodobě kumuluje moc ve státě, nezaznamenal žádnou ztrátu volebních preferencí svého hnutí ANO, které se stabilně drží nad hranicí 30% (stranické preference zase nad 21%). Mnozí dokonce spekulují, že z celé situace vyšel ještě silnější. Babiš není ohrožením demokracie, on je výsledkem demokracie. Velmi nerad, ale přesto se smiřuji s tím, že pro velkou část mých spoluobčanů je Babiš – přes všechny tak očividné kontroverze – tím správným člověkem na postu ministerského předsedy. Že mě tito lidé skrz své volební hlasy, tzn. v souladu s demokratickými principy, nakonec přinutili žít pod jeho vládou.

Stranické preference 2017 – 2020, zdroj: STEM

Je až s podivem, jak mizivé procento lidí dnes zpochybňuje nutnost existence společenského konstruktu “vládce – ovládaní”. Jak málo z nich věří, že by dokázali uspokojit všechny své potřeby v decentralizované volnotržní společnosti bez mocné centrální vlády a všeobjímajícího státního aparátu. A zároveň jak velké množství lidí odmítá myšlenku minimálního státu ještě dřív, než se s tímto libertariánským konceptem hlouběji seznámí. V současné veřejné diskuzi je toto téma na úplném okraji Overtonova okna politicky přijatelných myšlenek, tedy někde mezi “radical” a “unthinkable”. Ono se totiž na minimálním státu (s nižší daňovou zátěží a mírou přerozdělování peněz) mnohem hůř parazituje, tudíž není k jeho prosazování dostatečná politická motivace.

Skutečnost je taková, že už od konce 19. století dochází v hospodářsky vyspělých zemích k postupnému nárůstu státní moci, která se zároveň skokově prohlubuje s každou krizí (války, hospodářské krize, atd.), ale nikdy už se nevrací do původní předkrizové úrovně, tzv. efekt západky. Není důvod se domnívat, že současná krize bude vyjímkou; vlastně už teď můžeme v přímém přenosu sledovat pokusy současné vlády upevnit a prohloubit své pozice. Tady platí už vyřčené pravidlo: čím větší státní aparát, tím menší míra svobody, ať osobní či ekonomické. Pokud tedy opravdu považujeme svobodu za jednu ze stěžejních hodnot, měli bychom si to připomenout pokaždé, když se nám někdo snaží prodat další líbivou regulaci, která nás ochrání před vším zlým; každá si za sebou táhne kus nesvobody, který není na první pohled vidět.