Ještě donedávna jsem v otázce klimatické změny zastával pozici předběžné opatrnosti. Moje úvaha byla následující: pokud (i přes absenci přímého důkazu) existuje většinový vědecký konsensus, že lidmi emitované CO2 způsobuje rozsáhlé změny klimatu, je moudřejší tento závěr přijmout a pustit se do kroků, které emise výrazně sníží. V případě, že se vědecká hypotéza ukáže časem jako neplatná, zůstane nám tu čistší planeta, což rozhodně není k zahození. I chybný závěr se tak tváří jako výhra. V tomto jsem se myslím shodoval s většinově přijímaným názorem.

Čím hlouběji se však o téma zajímám a čím více informací o navrhovaných změnách Evropské komise zjišťuji, tím více začínám pochybovat o správnosti tohoto postoje. Zákazová a regulační politika s nelogickými ekonomickými kroky, představená v programu Green New Deal for Europe, je z mého pohledu to nejhorší možné řešení, které mohli politici zvolit. Zvýšení státní moci, další nafouknutí byrokracie a zatížení soukromého sektoru, tradičního nositele inovací a technologického vývoje, je ale bohužel nejspíš to jediné, co od politické reprezentace můžeme dlouhodobě očekávat. V tomto bodě je důležité položit si zásadní otázku: jestli náklady takto restriktivního programu nebudou mnohem vyšší, než řešení samotných důsledků globálního oteplování. K tomu se ale ještě po krátké odbočce dostanu.

Pokud se povzneseme nad antropocentrický pohled a podíváme se na téma z širší perspektivy, musí nám nutně dojít, že v celé diskuzi ohledně klimatické změny se jedná jen a pouze o zachování současného způsobu života lidské civilizace. Naše planeta je v podstatě obří kus šutru řítící se vzduchoprázdným vesmírem a pro jeho existenci je lidský druh a environmentální důsledky jeho konání naprosto bezvýznamným faktorem. Dokonce i to nejhorší, co bychom jako lidstvo dokázali Zemi provést – celoplanetární nukleární konflikt – by z pohledu vesmíru byl naprosto nepodstatnou epizodou v příběhu jedné planety. Není to nic v porovnání s tím, co dokáže (a už několikrát dokázala) sama příroda, potažmo vesmír. Země přežila dokonce i srážku s planetou velikosti Marsu, díky níž tu mimochodem máme podmínky, které nám připadají jako ty ideálně vhodné pro život. Prošla si i bez nás několika globálními kataklyzmatickými katastrofami (po každé z nich tu mimochodem existovala nějaká forma života) a za zhruba miliardu let jí od Slunce také nečeká nic pěkného.

Z tohoto pohledu je naše “uhlíkové řádění” na povrchu planety důležité jenom pro nás, lidi samotné. Proto bychom k sobě měli být upřímní a neargumentovat v této konkrétní debatě záchranou planety, vymíráním druhů (většinu živočichů máme na svědomí přímo a ne oklikou přes globální oteplování), nebo jiným vyšším dobrem. Pro ty, kteří i přesto staví osud zemské biosféry nad osud lidské civilizace, nabízí efektivní řešení Church of Euthanasia v podobě dobrovolného vyklizení prostoru, protože jak fauně, tak flóře, by se bez nás dařilo prokazatelně lépe.

Různí aktivisté často poukazují na fakt, že vědci mají k dispozici přesné klimatické modely vytvořené na nejvýkonějších počítačích a že výsledky těchto simulací přinášejí přesvědčivé důkazy o zásadním vlivu člověka (a jím emitovanými skleníkovými plyny) na klima. Trochu to připomíná “poručíme větru, dešti” a je v tom velká dávka samolibosti a ignorance. V žádném případě nechci zpochybňovat práci klimatologů, v tomto oboru dochází v posledních letech díky množství investic k obrovskému posunu kupředu (což bohužel zároveň vytváří na vědce tlak, aby přicházeli s těmi “správnými” výsledky a tak se někdy všelijak kouzlí s grafy, statistikami a historickými daty, viz. např. aféra Climagate), ale i přes veškerou snahu jsme v porozumění neuvěřitelně složité dynamiky klimatického systému stále na začátku. Otázkou je, jestli rychlost počítace je vůbec rozhodující parametr u výpočtu simulace, která má téměř nekonečné množství neznámých, jenž se navíc neustále mění. Některé ovlivňující faktory známe a dokážeme je uspokojivě popsat, některým z nich zatím úplně nerozumíme (např. El Niño), některé zcela jistě ještě neznáme a nebo se můžou postupem času teprve objevit. Všechny tyto faktory jsou navíc nelineární a navzájem se ovlivňují pomocí negativních a pozitivních zpětných vazeb. Jak je vidět, nejedná se o nic jednoduchého a trochu to celé připomíná výpočet otázky “života, vesmíru a vůbec..” 😉

Jenom pro úplnost se pokusím o výčet dosud známých faktorů, o kterých víme, že klima nějakým způsobem ovlivňují. V první řadě tu máme astronomické cykly, na které nemá lidská činnost žádný vliv: kolísání sluneční aktivity, změny tvaru oběžné dráhy Země kolem Slunce, které spolu s precesí a nutací zemské osy tvoří základ Milankovičovy teorie o střídání dob ledových a nakonec ve velmi dlouhodobém časovém měřítku i pohyb sluneční soustavy galaxií. Dále pak geografické vlivy, jako je vulkanická činnost, albedo zemského povrchu, oceánský termohalinní výměník, již zmíněný jev El Niño a opět velmi dlouhodobě i kontinentální drift. Nás ale bude nejvíc zajímat množina antropogenních vlivů, za kterými stojí (buď částečně, nebo zcela) lidská činnost: složení atmosféry, konkrétně množství skleníkových plynů (vodní pára, metan, CO2,…) a přeměna krajiny (kácení lesů, přehrady, tepelné ostrovy,…). V kompletním výčtu by pak neměly chybět ani singulární události (velké impakty, výbuchy supervulkánu, atd.), které sice nevytvářejí trendy, ale jejich vliv na klima je poměrně zásadní.

Pokud z tohoto výčtu vyjmeme jeden faktor – objem CO2 v atmosféře, arbitrárně určíme jeho kritické množství (které je už několik desetiletí překročené) a označíme ho za spouštěč rozsáhlých klimatických změn, pak je to z mého pohledu minimálně velmi diskutabilní. Nicméně jak jsem říkal, opatrnost se v tomto případě vyplatí; aktuálně procházíme poměrně svižně probíhajícím globálním oteplováním, které má v některých regionech zásadní ekologické, ekonomické i sociální dopady. Přijměme tedy takový závěr a pojďme se podívat na navrhovaná řešení. V případě, že se v takto propojeném systému nachází něčeho nadkritické množství, spustí to pomocí zpětných vazeb reakce, které už nejdou jednoduše zastavit. Jestli se tedy opravdu nacházíme za bodem zlomu, pak je snaha o snížení CO2 sice chválihodná, ale na spuštěné procesy už nebude mít z důvodu “setrvačnosti” klimatického systému zásadní vliv. I přesto si nově zvolená Evropská komise stanovila tuto zelenou politiku jako hlavní prioritu, předsedkyně Ursula Von Der Leyen to dokonce přirovnala k evropskému “man on the moon” momentu. Konzervativní EPP návrhy sice podpořila, ale vcelku trefně reagovala: “You do not put a man on the moon by just banning things.”

Jednou z priorit Green New Dealu je uhlíková neutralita států EU do roku 2050. Té se má dosáhnout mimo jiné využitím obnovitelných zdrojů, energetickými úsporami, regulacemi automobilového průmyslu, vyšším zdaněním dopravy a celním zatížením dováženého zboží. To vše se samozřejmě velmi brzo promítne do cen energií, produktů a služeb ve všech členských státech. Domnívám se, že si proponenti Green New Dealu dostatečně neuvědomují možné sociální dopady takového řešení, které opět nejsilněji dopadne na nižší příjmové skupiny a to v době, která nebude už zdaleka tak příznivá, jako současná ekonomická konjunktura. Pokusím se tedy o podrobnější pohled na jednotlivé body.

Postavit energetickou koncepci EU pouze na využívání obnovitelných zdrojů (vítr, slunce, voda) je, vzhledem k předpokládanému nárůstu spotřeby elektrické energie, poměrně odvážný krok. Spíš bych řekl, že přání bylo otcem myšlenky a tak trochu se zapomnělo na realitu, ve které ne vždy fouká vítr a svítí slunce. Pokud takové výkyvy nebudou vykrývané například jadernou energií, pak se nejedná o odvahu, ale o ideologické zblbnutí. S jádrem to (i přes Babišovo ujišťování) nevypadá úplně zeleně, takže můžeme předpokládat minimálně velmi nevýhodné prostředí pro výstavbu nových generací jaderných elektráren. To je z mého pohledu obrovský krok nazpět.

Co všechno si můžeme představit pod heslem energetické úspory ukážou až následující měsíce, ale jednoznačně nepůjde o nic, čeho by se společnost vzdala dobrovolně a bez reptání. Do této skupiny budou jistě patřit kroky jako zvyšování cen energií, regulace vytápění budov a bytů a možná i nějaká forma omezování energeticky mimořádně nákladné produkce živočišných potravin. Vzhledem k už tak napjaté situaci ve Francii a její revoluční tradici, obdivuji odvahu francouzských politiků schvalovat podobné kroky. Nedivil bych se ale, kdyby se žluté vesty nakonec objevily i v jiných evropských metropolích.

Regulace automobilového průmyslu v sobě zahrnuje postupné snižování emisních limitů až k nule, zákazy spalovacích motorů ve městech (později nejspíš plošně) a celkový přechod k elektromobilitě. To je poměrně razantní krok ve chvíli, kdy si elektromobil může dovolit jen hrstka bohatých lidí a i ti naráží na slabou infrastrukturu a technologické limity, především u baterií. Elektromobily jsou v současné chvíli stále velmi drahé a jejich plošné zavedení bude vyžadovat rozsáhlou dotační politiku, což je opět další masivní přerozdělování peněz daňových poplatníků. Jak taková agenda státům jde nemusím nejspíš popisovat, každý si udělá obrázek sám. Elektromobilita je vcelku sympatický trend na svém přirozeném vzestupu, obzvláště ve větších městech může kvalitu ovzduší výrazně zlepšit. Pokud však do toho silově zasáhne stát, dopadne to přinejlepším stejně mizerně, jako třeba s nedávnou podporou solární energetiky. Je to zvláštní, ale i přes dlouhou řádku státních přešlapů, stále velké množství lidí očekává to správné řešení strategických otázek právě od politiků. Přitom nám dosavadní zkušenosti i logika ukazují pravý opak: tam, kde stát zasahoval minimálně nebo vůbec, došlo k uspokojování lidských potřeb nejefektivněji.

Celní zatížení produktů importovaných (nejen) z neekologických destinací je pak další kontroverzní krok. Jak krátkozraká a kontraproduktivní je protekcionistická politika, dokázal už v 19. století bravurně popsat Frédéric Bastiat ve svých esejích Tři konšelé a Petice výrobců svíček. Tento princip je univerzálně platný bez ohledu na místo a čas, přesto se dodnes clo hojně používá, ačkoliv prokazatelně poškozuje obě strany obchodu. Stejně tak je poškodí i v případě navrhovaných zelených změn; můžeme také očekávat zásadní vyostření vztahů mezi EU a ostatními účastníky globálního obchodu. Intuice bohužel častokrát svádí k podobným řešením, pak je ale vždy důležité poctivě promyslet všechny důsledky a zodpovědět si otázku, kdo to nakonec celé zaplatí. Poté už se to většinou tak rozumně netváří.

Tolik tedy k nově načrtnuté evropské politice, která se co nevidět začne zhmotňovat v podobě konkrétních opatření, jenž nám pomůžou splnit tuto uhlíkovou třicetiletku. Pokud existuje efektivní metoda, jak snížit emise CO2 v atmosféře, pak je to pouze globálně koordinovaná promyšlená snaha a ne lokální šílenství založené na zjednodušování reality a živené především emocemi. Tady bohužel vidím to největší úskalí, jednotné celoplanetární tažení si dnes lze jen stěží představit. Kdo si udržuje přehled o světovém dění a ještě má možnost cestovat po různých kontinentech, musí nutně dojít k závěru, že všechny státy světa zdaleka nesdílejí stejné environmentální vize jako Evropská komise. V celosvětovém měřítku je Evropa zodpovědná za necelých 10% celkových emisí CO2 a z toho démonizovaná automobilová doprava tvoří jen malou část. I kdyby se nám podařilo odstavit všechny spalovací motory v Evropě hned zítra, nebude to mít na globální klima téměř žádný vliv. To je realita, kterou si alarmisté dost často odmítají připustit.

Pak je tu námitka, že Evropa by měla jít ostatním zemím a kontinentům příkladem. To mi přijde relevantní, dokonce se s tím částečně stotožňuji, nemělo by se to však nejvíc podobat destrukci evropského hospodářství. Program Green New Deal, plný regulací a zákazů, je v tomto ohledu poměrně nebezpečné sociální inženýrství, které může dostat Evropu do mnohem větších problémů, než je postupné zvyšování teploty o 1,5 stupně. Nejdál jde v tomto ideologickém tažení Německo, u kterého to vypadá, že se, se svou zelenou politikou namířenou primárně proti “špinavé” energetice a automobilovému průmyslu, páteří německého hospodářství, rozhodlo spáchat ekonomickou sebevraždu. Firmy tam prohlašují, že jsou uhlíkově neutrální dokonce i retrospektivně (což už je ultra hujerovství) a ve veřejnoprávní televizi vystupuje dětský sbor s písní “Moje babička je staré ekonomické prase” (pro úplnost je text celé písně v popisku pod videem), odsuzující důchodce za nedostatečně zelené myšlení. Otázkou je, jestli se německým automobilkám vůbec podaří přechod na elektromobilitu, a jestli tak neztratí své dominantní postavení na světovém trhu. Jejich technologicky vyspělé spalovací motory patří ke světové špičce, ale zavedením Green New Deal legislativy se z tohoto žolíka stává naprostá pleva. Už teď automobilky oznámily, že se v letošním roce chystají postupně propustit desetitisíce zaměstnanců a to se celá mašinerie zdaleka ještě nerozjela. Pro naší ekonomiku, která je přes subdodavatelské vztahy až nezdravě závislá na té německé, je toto velice špatná zpráva. Nezbývá tedy než držet palce.

Takže jsem zkritizoval co se dalo, a teď co by podle mého názoru bylo to správné řešení? Ubrat plyn s regulacemi a zákazy, a naopak nechat lidi svobodně jednat. Jsem bytostně přesvědčený, že s každou další legislativní úpravou státy nadělají víc škody než užitku. U spousty lidí (a nejspíš všech politiků) stále přetrvává iluze, že je možné řídit společnost pouze vytvářením předpisů: něco nového se přihodí nebo objeví a hned to je třeba legislativně ošetřit. Tento byrokratický koncept však způsobuje, že se stáváme především zoufale neefektivními, což se jistě projeví i při řešení klimatické změny. Přitom společnost sama už si dobrovolně hledá cestu k šetrnější existenci a tento trend je čím dál výraznější. Podpořený nebržděným technologickým vývojem by pak mohl mít zásadní vliv na kvalitu životního prostředí, a to bez negativních sociálních dopadů. Stačilo by jenom neklást tolik legislativních překážek do cesty těm, kteří mají potenciál přijít s inovacemi, jenž mohou množství CO2 efektivně snižovat. Existuje už řada technologií na zachytávání CO2 jak z vody, tak z atmosféry, zákazníci už sami vyhledávají produkty a služby, které minimalizují svou uhlíkovou stopu, řada z nich se zájmem sleduje vývoj elektromobility a každý reaguje podle svých možností. Já sám si elektromobil velmi rád pořídím hned, jak pro mě bude cenově dostupný a prokazateně ekologický (kapacita, živostost a možnosti recyklace baterie), ale nechci do toho být nucen ve chvíli, kdy to pro mě ekonomicky, ani ekologicky nedává smysl.

V jaderné energetice se zase pracuje na nových generacích výkonných štěpných reaktorů, které mají vysokou bezpečnost a produkují velmi malé množství jaderného odpadu oproti stávajícím reaktorům. Až neuvěřitelně zní technologie termonukleární fůze, na které už delší dobu pracuje rozsáhlý mezinárodní tým a která by vyráběla energii z Deuteria získávaného z vody, a to v naprosto bezpečném procesu s minimem radioaktivního odpadu. Tady je to sice běh na dlouhou trať, ale v případě komerčního zprovoznění by se jednalo o naprostou revoluci v energetice. Ke snížení emisí metanu by mohl přispět vývoj v produkci umělého masa, které (pevně věřím) bude brzy naprosto běžnou potravinou. A takto by se dalo pokračovat dál a stejně bych neobsáhl všechny odvětví, kde k podobným inovacím bez státního donucení dochází.

Je mi jasné, že v současném nastavení společnosti se tato volnotržní cesta zdá být neprosaditelnou strategií, protože jde přímo proti zájmům těch, kteří za nás rozhodují. Ona je totiž existence přeregulovaného prostředí a rozsáhlé dotační infrastruktury náramně výhodná pro privilegované jedince (což nám už nějakou dobu názorně předvádí náš současný premiér), a těchto privilegií se jim dostává právě skrze státní aparát. A tak nakonec i v otázce klimatu půjde o peníze až na prvním místě.