Současné debaty o změně klimatu už musely zasáhnout i ty nejzatvrzelejší asociály, k tématu se dnes vyjadřuje kdekdo a je zajímavé sledovat, jak se celá veřejná diskuze vyvíjí. Byla by tedy škoda stát stranou a nenavýšit emise klimatických článků. 😉 Dopředu anoncuji, že se nehlásím ani k táboru popíračů, ani k alarmistům, ani k lukewarmers, jak se nazývají ti, kteří globální oteplování uznávají, ale jeho důsledky nevidí tak černě. Spíš se pokusím o suchý pohled “seshora” a to hlavně proto, že vyhrocených debat plných účelově zjednodušených faktů, strašení a zbytečně zjitřených emocí už je plný veřejný prostor.

Klima se evidentně mění; na to asi není třeba doktorát z přírodních věd, ale stačí pozorně vnímat prostředí, ve kterém žijeme. Podstata sporu se tedy pořád z velké části točí kolem klíčové otázky za milion dolarů: je oteplování planety způsobené aktivitou člověka, konkrétně tedy emisemi skleníkových plynů do atmosféry, nebo se jedná o přirozený jev, na který má naše civilizace zanedbatelný vliv?

O téma klimatických změn se okrajově zajímám zhruba poslední tři roky, za tu dobu jsem absolvoval pár přednášek a přečetl několik publikací a rozhovorů s klimatology. Popravdě jsem byl hned od začátku překvapen, o jak neskutečně složité téma se jedná. Pokorně přiznávám, že jsou mé znalosti pořád dost omezené a musel bych si ještě hodně dostudovat, abych dokázal pochopit komplexnost celého klimatického systému. Na základě preventivní opatrnosti a v duchu hesla “kdo je připraven, není zaskočen” tedy přijmu současný vědecký konsenzus: fakt, že 9 z 10 klimatologů se shoduje na nezanedbatelném vlivu člověka na globální oteplování. V ten moment by mi mělo záležet na tom, aby se vedla seriozní debata na úrovni vědy (kde a jakým způsobem efektivně snížit emise CO2), ekonomie (jak to provést, abychom společnost nedostali do ještě větších problémů) a nutně s přihlédnutím k aktuálním technologických možnostem, které nám stanovují rámec možných změn.

Místo toho však zabírá většinu prostoru histericky vedená kampaň, která do svého čela postavila lidský štít – Gretu Thunberg. Původně jsem se o ní nechtěl vůbec zmiňovat, love or hate reakcí je přeci jenom všude kolem dost, nicméně po shlédnutí jejího posledního vystoupení na půdě OSN a odezvě místního dospělého publika mi popravdě trochu zamrazilo. Projev byl plný vzteku a zoufalství, že to ve mě vzbudilo spíš lítost nad samotnou Gretou, než nad klimatickou situací. Zarazilo mě, že je tým okolo ní tak cynický a ani v tak emočně vypjatých chvílích, jako když mluvila o svém ukradeném dětství a snech, jí nikdo neobejme kolem ramen a neutěší. Zřejmě účel světí prostředky, i když se jedná o zpackaný život dítěte. To ovšem platí pouze za předpokladu (možná naivního), že Gretiny emoce nebyly hrané. Věty typu “lidé trpí a umírají, celé ekosystémy kolabují, jsme na začátku masového vymírání,..” už jsou pak vyloženě demagogické.

Takovéto bulvární uchopení se možná jeví jako účinné, ale také dvojsečné: na jedné straně nepochybně velkou měrou přispěla k popularizaci tématu; vzniká tak poptávka zespodu a tím i motivace podnikatelů a politiků poskytovat environment-friendly řešení. Na druhé straně tato forma “osvěty” dokáže spolehlivě odradit ty lidi, kteří by za jiných okolností naslouchali. Otázka je, který z těchto dvou vlivů převažuje. Celkem patrný je také odklon od jádra problému, což může být způsobeno oním zbulvarizováním tématu. Naděje mnoha lidí v západním světě se upínají k naprosto marginálním řešením, jako je omezení igelitových sáčků, plastových brček, třídění odpadu, snížení spotřeby masa, úklidům v přírodě a podobně. Ne že bych proti těmto činnostem něco měl; z ekologického pohledu mi dávají velký smysl a dokonce si neskromně myslím, že jsem v tomto ohledu dlouhodobě aktivnější, než většina mého okolí. Nicméně i kdybych nechal zmizet všechny brčka světa, tak dopad na globální oteplování bude rovný nule.

Mimochodem, všimněte si, jak se za posledních pár let stalo z plastu téměř sprosté slovo. Přitom máločemu vděčíme za zlepšení kvality našich životů tolik, jako plastům. Jenom si zkuste spočítat, s kolika plastovými vylepšeními přijdeme denně do styku. Od vybavení bytů, přes rozvodné sítě, sportovní potřeby, oblečení a obuv, naše oblíbené technologické hračky, dopravní průmysl, až po zdravotní pomůcky, které zachraňují miliony životů. A to jsem jenom v rychlosti vyjmenoval pár příkladů, určitě by se dalo pokračovat dál. Takže ano, plasty v přírodě a jejich všeobecné nadužívání je problém, ale opět bychom neměli vidět věci pouze černobíle.

Co ale považuji za ten vůbec nejhorší důsledek Gretina vyvolávání strachu, je, že po jejích zádech šplhají k moci lidé a organizace, které situaci využili k prosazení svých vlastních, těžce neekologických cílů. K tomu většinou dochází vždy, když se objeví nějaký společný strašák a současná hrozba změny klimatu perfektně splňuje tyto parametry. Konkrétně mám na mysli projekt Green New Deal for Europe, který jako řešení klimatické otázky navrhuje naprosto bez obalu (nebo spíš v zeleném obalu) návrat k socialismu. Tvůrci jdou na záchranu planety čistě přes politické přenastavení systému a nad jimi navrhovanými kroky zůstává soudnému člověku rozum stát. Oživovat socialistické experimenty, které tu už několikrát byly a i přes slibovaný blahobyt, prosperitu a světlé zítřky napáchaly paseku jak v ekologické, tak v ekonomické rovině, mi nepřijde jako ideální řešení. Jenom doufám, že tu kouřovou clonu prohlédne dostatek lidí na to, aby se nic podobného nezačalo realizovat.

Jaké by tedy mělo být řešení na odvrácení možné klimatické krize? Všespásný nápad v rukávu nemám, ale nejspíš by to měla být kombinace mnoha aspektů: již míněný tlak odspodu motivovaný racionální osvětou, výrazný technologický pokrok umožňující aplikaci nových postupů (ten je ale možný jen v ekonomicky vyspělém a stabilním prostředí, které však mnoha environmentalistům leží v žaludku), prohloubení spolupráce na všech úrovních a pokud možno minimální regulace ze strany vlád. Podle mého soudu už se přesně toto děje, pro alarmisty ale pravděpodobně nedostatečně rychle. Aktivní přístup k řešení klimatických problému probíhá po desítky let, například nástup trendu elektromobility přišel dávno před Grétou a nebyly k tomu nutné zběsilé vládní regulace, které vytrvale ignorují dostupné technologické možnosti, ekonomické principy a v některých případech i fyzikální zákony. Aktéři na volném trhu sami přicházejí s novými nápady a technologiemi, které mají potenciál snížit náš dopad na změnu klimatu, vůbec není třeba je k tomu nutit.

Apel na okamžité a zásadní kroky vlád mi připadá jako nešťastné řešení, vzhledem k dosavadním zkušenostem s prací politiků. Ministerstva typicky umí jenom bezhlavě regulovat a dost těchto ekologicky motivovaných regulací se v praktickém důsledku obrací proti občanům, i proti životnímu postředí. Vzpomeňme například splašené dotace fotovoltaiky, na které budeme doplácet ještě několik let, podpora biopaliv (mizivý – a podle některých studií i záporný – efekt snížení skleníkových plynů přinesl ještě jako bonus všudypřítomné řepkové lány, které znehodnocují zemědělskou půdu), nebo nekoncepční zásahy státu v otázce řešení sucha. Regulace se bohužel vytvářejí rychleji, než je na ně připravena infrastruktura a technologie. Z tohoto pohledu se mi jako důležité jeví neklást trhu zbytečně překážky do cesty, což spoustě lidem možná nezní úplně intuitivně, ale jak teorie, tak historie dokazuje, že to je ta nejefektivnější cesta.