Kde se pořád berou ti neúnavní bojovníci za ekonomickou rovnost? Kolikrát ještě uslyším, jak hrozné je, že 10% nejbohatších lidí vlastní 80% světového bohatství (nebo jiné podobné statistiky), že se sociální nůžky rozevírají a ekonomická nerovnost se vymkla kontrole a jak je třeba s tímto stavem okamžitě něco dělat? Nejspíš ještě mockrát, protože u tohoto konkrétního tématu jde často logika stranou a uvažování ovládnou emoce.

I přes to, jak masivně byla tato socialistická ideologie zkoumána a následně vyvrácena, vyzkoušena a následně zdiskreditována, stále se najde spoustu lidí, kteří za svůj mizerný život budou vinit sousedovo drahé auto. Nikdo z nich už si neuvědomuje, že nerovnost je integrální součástí světa, ve kterém žijeme. Ekonomická nerovnost je pak jen přirozeným důsledkem existence velké množiny těchto nerovností. Lidé si nejsou rovni prakticky v žádných svých vlastnostech: v inteligenci, síle, zdraví, důvtipu, vzhledu, odvaze, zručnosti, trpělivosti, sociálních dovednostech a mnoha jiných nadáních. Bojovat proti nerovnosti tedy dává stejný smysl jako bojovat proti rotaci Země. Asi nikdo příčetný nebude prosazovat mrzačení zdravých lidí v rámci vyrovnání podmínek s tělesně postiženými. Vyrovnávání ekonomických podmínek však přijde mnoha lidem jako dobrý nápad.

Pojďme si tedy vyzkoušet takový malý myšlenkový experiment: řekněme, že by se nám k 1. září podařilo přerozdělit věškeré ekonomické bohatsví světa rovným dílem mezi všechny lidi. Pominu technické problémy s tím spojené (ekonomické bohatství nejsou zdaleka jen peníze, které se dají přerozdělit relativně snadno), nemorálnost okrádání lidí o jejich majetek (v tomto případě si řekněme, že účel světí prostředky) a vysoce pravděpodobné zkolabování světové ekonomiky, hospodářství a nejspíš i společnosti jako takové.

Prvního září ráno tedy stojí všichni lidé na startovní čáře se stejným majetkem a srdce rovnostáře plesá. Co se následně stane? Už během prvních minut se začnou projevovat všechny přirozené nerovnosti lidské civilizace a dají tak okamžitě vzniknout i ekonomické nerovnosti, která se s přibývajícím časem začne prohlubovat.

Někdo se samou radostí ihned opije a tím přijde o část svého bohatství, chytrý člověk začne s nově nabytými prostředky vytvářet hodnoty, které budou ostatními poptávány (čti zbohatne), samaritán daruje část nebo celé své bohatství ostatním, hamižný člověk bude mít zase opačné tendence, někdo jiný svůj podíl prohraje třeba v kartách, nebo jednoduše ztratí, další své peníze investuje nebo půjčí a vydělá na úroku. Do toho někdo jako na potvoru umře a svůj majetek odkáže pozůstalým, další se narodí a měl by mít tedy nárok na svůj (samozřejmě ihned přepočítaný) podíl bohatství, který bude muset být odebrán všem ostatním.

Do večera jsme s nerovností zpět tam, kde jsme byli, ale s ohromnými ztrátami na rozbořené civilizaci. Skoro bych to zastáncům dopřál prožít, jako takovou léčebnou kůru. Ve skutečnosti společnost jako celek dlouhodobě bohatne, včetně těch nejchudších vrstev. Sice nerovnoměrnou rychlostí, ale přece. Pokud někde docházelo k opačnému jevu, tak to byl důsledek válek, epidemií a nebo právě těch levicových experimentů s přerozdělováním majetku, po kterých dnešní aktivisté volají.

O to víc je zarážející, že se tyto hlasy ozývají z nejbohatších částí světa (ano, patříme k nenáviděným top 20%) a to ještě v době poměrně vysoké sociální mobility. Pro vstup do vyšší třídy už není nutné narodit se se zlatou lžičkou v puse; tak, jak tomu bylo donedávna. V moderní době start-upů a crowdfundingu se lze vyšvihnout mezi milionáře i s minimem vlastních prostředků, stačí mít třeba jen přístup k počítači a dobré nápady v hlavě. I takový Mark Zuckerberg byl ještě před pár lety cucák na vysoké škole, než se stal proklínaným kapitalistou.

Ono je tak nějak v lidské povaze závidět těm nad námi a s pusou plnou spravedlnosti se jim snažit trochu toho jejich majektu uzmout. Jak psal (mimochodem sám demokratický socialista) George Orwell: “Socialists don’t care about the poor, they just hate the rich.” Pokud nás skutečně trápí chudoba, má každý z nás téměř neomezené možnosti, jak pomoci; a to jak na lokální, tak na mezinárodní úrovni. A jestli nám opravdu záleží na spravedlnosti, tak bychom se měli zasazovat o tu jedinou rovnost, kterou jako společnost dokážeme zařídit: rovnost před zákonem. Ta nám zatím dost kulhá.